Jako si neumím představit chvíle slavičích návratů bez obílených trnkových keřů, čas, kdy jdou aktéři do pelichání, ilustrují čekanky.
Vydrží čekat do prázdnin, aby svou modří období zahájily. A vidím přesně atmosféru slavičího páru, když děti odešly keřovím podle vody do světa, jak ona říká: „Potřebovala bych konečně nové šaty!“. On už jen mlčí, odejde tak i ona. Do zpěvu dávno není chuť – a i kdyby, není pro koho. Proto jsou prostory tiché. Jen slunce v maliní olizuje nektar, co mravenci pípami za chvatu nedovřeli a vedle na cestě rázně do kroku započítal čas. Slavičí potomstvo ještě pod nocí tu a tam nad místem zavzpomíná, samička ale, ta už se v novém neukáže. Přitahuje ji dálka a naplánované cestování.
Až potkáte na cestách čekanky, vzpomeňte při tom též Český slavičí rok. Vy, kteří chodíte tady na jejich stránky. Na kvarteto měsíců, ve kterém krajiny směly být s nimi. Naše krajiny.
