Jdou silné dny. Pořád se něco děje. V parku, který se zanedlouho změní v letní kroužkovací punkt, kvete pomístně sléz pižmový. Krásná kytička. Centrální louky jsou po seči, kvůli motýlům bývá jediná. Květnatou louku zatím necháváme stát, kvete a bylo by mi jí líto. Přijde ale čas, než by polehla, kdy plochu rozměřím a na přeskáčku polovinu zkosím. Motýlů je plno, převládají babočky, ale ukázal se i v letní generaci žluťásek řešetlákový. Začínají přástevníci starčkoví.
Nad vodním přepadem ve vrbě dokrmují rákosníci mladou kukačku, naběhli si. Užovka vyhřívá tělo na kupě suchého rákosí, skokani zelení zopatrněli. Slavičí hnízdiště ztichla nadobro. Jako by se snad s jarem jediný neukázal. Přesto šlo letos o dobrý rok a mladí se po oblasti někde už vzdělávají.
Fascinuje mne čas, čím dál silněji. Jde o největší kapitál, co člověk může pobrat. V kombinaci s osobní svobodou je na radost zaděláno.
Naučné stezky jsou na prahu prázdnin nastaveny vyučovat, krajina před rájem prohřívá statečný hřbet.
V nárazech zmítán hrdostí, že patřím právě sem. Spojením bez slabého místa.
