Ani rozbřesk ve Slavičím háji.
Noc byla potřebná do skládanky nadepsané: Migrační chování slavíků. Byla z několika v roce, které mrazová kotlina zažívá bez rosy. Východní vítr od půlnoci sílil, k ránu už byl kvůli němu odchyt na hraně. Nově pořízené sítě si ale vedou dobře zásluhou hlubších kapes a vyvázání. Kdyby nebylo průvanu, rozsvícení dne by šlo chválit.
V síti skončil také lišaj paví oko a podařilo se jej vymotat bez větší ztráty barev. Jakmile do noci vzlétnou, přiletí do parku netopýři. Jeden se divit nepostačí, jak ekosystém funguje.
Nikdy jsem dlouhé sítě nepoužíval, nyní osmnáctimetrovou vlastním. Je příčná a k linii na míru. Zatím ovšem netuším, jak moc se pod letní zátěží bude prověšovat. Linky už jsou totiž pro tento účel dlouhé. Je-li čihadlo vychystáno k akci, působí impozantně.
Konečně jsem uviděl živou vodu. Takovou, ke které jsem musel s punčochou na hůlce chodit cedit plankton. Pak už o to podvodní rojení rybníky přišly, až jsem se zadíval do hladiny našeho přepadu. Tam bylo panečku života! To by si akvarijní rybičky z dětství nacpaly břicha. Věřte mi, pod tu hladinu, čeřenou vzpomínkami, jsem vydržel koukat opravdu dlouho. A jsem zase o kapku jistější – ano – příroda se umí dost často vzpamatovat. Až pojedu k Bousovu dnes, zas si tam půjdu na chvilku stoupnout. Do pokřikování žab a záblesků křídel vážek. A třeba kolem proskáče modráček, a pak bych tedy upadl znovu. Tentokrát do vzpomínek na léta osmdesátá. Kdy jsem je prvně viděl okolo černavě vzezřením působících mláďat.
Nechal jsem na jihu Čech ověřit fotku modráska, předurčil jsem jej správně. Ne, není to ještě ten, kvůli kterému se začíná zelenat květnatá louka, tento ovšem též potřebuje k životu mravence. Trochu tady na blogu ve prospěch přírody naši řeč masakruji, ale někdy mám pocit, že superlativ plně nestačí. K soužití motýla s dravými mravenci bych připjal: velepozoruhodné!
