Básník Josef Brož.
Stovky se v novém století nedožil, to v jeho výměru ale není zase tak důležité. Krajinu s měkkou tužkou prochodit stačil.
Byli jsme přátelé. Ve filmu o něm se to nedozvíte, chybím. Ovšem důležitější, že nezapomínám. Jeho slavičí místa byla následně i moje. Rád jsem v nich kroužkoval a pak mu o nich chodil vyprávět. Událé probarvoval, měl to ode mne rád. Zajímavé, že všechna místa platila, o kterých řekl. Prostě, jen byla. Měli doma s bratrem takový ten plastový ubrus s lesklými sponkami po hranách stolu, pamatuji podobné u strýčka z dětství. Také se jim ubrus nehrnul.
Pan učitel neměl ani tuchy, že Cenu města Mnichova Hradiště jsme z půlky kovali v Kněžmostě. A taky měl radost, když jsem mu do Lhotic přinesl v drátěném hnízdě nejpestřejší acháty, které jsem v polích posbíral. Rád o jejich třpytu básnil.
Nemusí každému svědčit jeho styl, krajinu měl však rád. Jenom mne mrzí, že je snad ve všech ohlíženích vázán jen k Českému ráji a Podještědí. Samozřejmě, že to není úplné! Kdyby tak mělo být, nikdy bychom se nepotkali. Má krajina je před rájem, obyčejná, jako ta polní růže, co jsem mu po smrti ukoval na hrob. Chodil i po mé krajině s tužkou. A o Dolním Bousově zapsal, kterak si při Klenici lehl na bok. Každý tamní obyvatel by měl jeho postřeh nosit na tričku! Je trefný. Klenice tam při nárazu do pevnějšího podloží v místě soutoku s Kotelskou strouhou, přicházející od Spařenců, prudce mění směr k Mladé Boleslavi. Ten chlap to nepřehlédl! Cenil jsem si u něho právě podobných zrcadlení. Vše totiž v terénu pokaždé byla pravda.
Je zvláštní, když podobní lidé odejdou, že v stopách stejného nenajdete. Doba je docela jiná. Sám jsem se ve snu před pár dny rozvrzaným „hup-cukem“ komíhavě doplácal k nádraží, z kterého však dávno všichni ve svých vlacích už odjeli. Pod prokousaným dehtem v tichosti pražcům tlela srdce, malátný výpravčí zakopl o výhybku a srazil si vaz i s čepicí. Na semaforu v okénku pro zelenou plandala orvaná pavučina, a jen pár metrů odtud za lesem, připomenula se bouře.
No, ještě že život vynalezl probuzení.
Pane Kverku ,
jste tak věrný svým přátelům , také si z vycházek s Vámi pamatuji pana učitele Brože a jsem okouzlena jeho poezií.
Ve Vašich zápiscích z každodenních vycházek do přírody je poezie také velmi podobná té jeho , jen se nerýmuje ! Je také spojena s pohledem reálným , věcně přesným navíc.
buďte zdráv , slavíci a nejen oni Vás potřebují. V.N.
Dobrý den, paní Novotná
Děkuji za pozdravy, děkuji, že jsme se přes slavičí blog nepoztráceli. Člověk si přečte statistiku návštěv, ale nepozná, kým který z příchozích je. Vidí jen zubatý graf..
Hodí se o sobě vědět. Hodí se pocit, že vyprávět o krajině, o jejím životě, má stále přízeň posluchačů. Je to moc důležité i pro mne. A lidé, jako byl pan učitel ze Lhotic, měli podobnou potřebnost. Jak jsem nejednou řekl – ten člověk mne nikdy neučil (nebyl jsem jeho žákem), ale naučil mě dost.
Přeji i Vám co nejklidnější dny.
Pavel Kverek