Rozbíhá se nový rok – a podívejte – světlá fáze dne je čím dál delší. Nešlo by ani tak o to, kolik toho za světla stihne či nestihne, skutek působí příznivě na psychiku. Média vesměs se snaží nabírat na stránky jednu nepříjemnost za druhou, aby nás hned zkraje pohmoždila, televize závody o krmení hlav prohrát nechtějí. Pojďme na půdě zaplaceného nosiče žít za všech podmínek radostněji, v mezích možného.
Buďte vítáni! Vy, co pravidelně přistupujete. Vítám i vás, kdo jste sem klikl náhodně. K vám jednou větou: Nebude-li vyhovovat téma odborné, počkejte chviličku na popularizující řádky. Blog funguje aktivně. Dnes právě o takových.
„Dostal jsem za uši“ od přírody, to z nedávných vstupů asi víte. Řeči o tradičním předjaří, a tak..
Ale směji se sobě, jak malý znovu jsem! Příroda je chrámem tajemna a jedinečného svérázu. – Ať taková je stále! Budu přicházet v tomto klidně i prohrávat. Nejsem všeznalý, a platí to i u slavíků. Prolézám-li archívy „hlášení“, fotografií – ne, mnohé jsem jak vidno neviděl, pro jiné nebyl jsem v čase přednastavený. Teď to tam najednou zacvakne, člověk vše v opatrnosti doověří, a jen se v pokoře usmívá.
Pospíším ven, protože krajina to po mne chce. Nenutí, nepřemlouvá, nekáže – jenom v tichosti nabízí. A zkušenosti ve mně ponasbírané, zážitky prožité a radost dokonaná moje boty hned staví ku dveřím. Půjdu přírodou a hodlám se co nejvíc zastavovat. U každé vyklepané tobolky, stromům otisknout dlaně do kůry (přestože o tom teď neví). A taky k vodě! Vyčistit přepad naší strouhy do parku. Zjistit, jestli tam pořád je ta „správná“ červenka s kroužkem. Jak se jí přežívá..
Bude se mnou slunečný den. To už je vidět. Sníh bude křupat, je leden. Ovšem pro tento díleček zimy – poctivý, jako bývalo kdysi. Film mého ohlížení mi tu laskavost slíbil a naděluje. Vždyť jedu domů. Z domova – domů. U Klenice jsem tehdy začal, okolo Kněžmostky pokračuji, ale na místa začátků, tam mne to vrací.
