Dvě zájmena v přímé řeči, bez kterých se můj výzkum neobejde. Je to nepříjemné, ale je to tak. Alespoň si myslím.
Vezměte příklad (sdružující hned několik objevů tohoto výzkumu). Zde foto:
Drobná hnízdní lokalita u Dolních Stakor. Slavíci zde opravdu hnízdí. Mohlo by se uvést, že prostředí nemá na to, udržet oba adulty pro čas přepelichání. A bylo by to pravdou. Důkazy o podobných přesídleních (za účelem pelichání) můj výzkum drží. No ale, co když rolník do sousedství vyseje alespoň jednostranně řepku? Pak pravidlo neplatí a slavíci dovedou přepeřit v ní. Vidíte, že cokoli v slavičím výzkumu předkládat, volá po výjimkách.
Pojďme ještě k obrázku…
Je romantické to hnízdiště. Slavík sedává na větvích letitých dubů. Spodních, přikrytých trnkou. Ta už ovšem bývá v odkvětu. To zase k poutníku mluví o pomíjivosti. O čase, který ubíhá i tady, kousíček od vsi.
Zpěv se odtud umí nést, to mi věřte. Mám to místo moc rád. Podobné cesty se dříve, ještě před málem rozvitým socialismem, dláždily čedičem. To možná víte. Byly to páteřní, takové – dnes by se řeklo – výpadovky (úsměv), aby se žebřiňák nepřevrhl. Zažil jsem to jinde, kdy společné všem, že čas „kočičí hlavy“ překryl zeminou. Chtěl jsem tehdy tyčky zabodnout kvůli síti, a nešlo vyhmatat pauzu. Tak poctivé bývalo dříve řemeslo! Ano, ty stopy v krajinách jsou a je-li příchozí zvídavým, užije překvapování.
Mnohé je v bádání relativní. Zjištění navázána ke konkrétní situaci, technicky možno říci – k nastavení. Tak i moje chytání v parku po nocích. Letních. Měl bych správně mít sítě roztaženy i v noci takové, kdy prší. Nechytilo by se nikdy nic, navíc jsou takové za prázdniny dvě-tři, víc ne. A přeci člověk trošičku mlží. – Ano, taky za mlhy! Je-li v záklopu peřina souvislá nad kotlinou, zpěv zdola je k obloze marný. Slavíci místo přeletí. Jsme totiž v nížině, nikoli v horách.
