Během chytání je vždycky dost času, přemýšlet o mnohém. Slavíci! Kdyby člověk uvažoval racionálně a hodnotil činnost přes zpětná hlášení ze zahraničí, dávno by náčiní zpod křoví sbalil a přešel na téma jiné. Chce-li se přeci jen držet vybraného, musí očekávání v sobě přerovnat. Mít radost z mála.
Slavíci nemohou za to, že je nikdo po světě k odečtení kroužku nechytí. Že toho, který mrtev se válí na krajnici, nikdo nezvedne a naději vloženou do značky nezachrání, hlášení z místa nepřijde. Když jich z ruky pustíte čtyři a půl tisíce, dávno si všímáte výsledků jiných. Že se vrací (tím bych sdělení začal). Vrací, nebo usazují poblíž. A možná i dál, jenom to nedokážu vědět. Že mohu porovnávat peří každého ze zpětně odchycených, v průběhu času. Hlídat si mnohé další. Když už ne o cestách – a vůbec ne zimovišti, že už znám mnohé o pobytu tady, hned jak přiletí. A taky jsem začal znát krajinu, kterou nárokují. Co oželí, když jich přibývá neboli, kam ještě jsou ochotni natěsnat se. Přizpůsobivost – se tomu česky říká, pak už adaptace.
Ano, umím se radovat z mála – a ten, kdo sem chodí, rozporovat to nebude. Člověk si náhledy přenastaví, aby poznání drobná zacinkala radostí rovněž. Viděli jste jiřičky stavět příbytek? Pak je to se mnou podobné. Po malých dílečcích přidávám nad základy a nepolevuji. Za zvláčnělým blátem si dovolím vidět své zdraví. Že nohy mne po všech těch kotárech v spolehlivosti ještě provedou. Že pumpa všechny emoce po těle bez nahromadění rozežene a regenerace po návratu pokaždé zafunguje. Toť štěstí v plné parádě!
Na obrázku dávám dvouletého slavíka ze včerejška. Nedaří se mi stále vyfotit hru barev na ručních krovkách. Ani na slunci, ani ve stínu. Oči to v terénu vidí, čtenář nenajde. Všechna ta kouzlení nejspíše přenosná nebudou.
