Od Humprechtu k Jizeře, kam oko dohlédne, leží slavičí kraj. Moje zájmová oblast.
Nelze ta místa projíždět pečlivě, protože časová náročnost by vyšla monstrózně. Je to spíš takové „navštěvování“ podle možností i podle nálady. Ano, proto nemůže moje specializace být součástí projektů na přežívání daného druhu a těšit se cílené podpoře při nákladech. Prostě si tu radost podporuji sám. Ale výsledky, výsledky k dispozici jsou v centrální databázi, to jasně splňuji.
Od Humprechtu k Jizeře. Nemohl (domnívám se) jsem to vymyslet lépe. Jde o území „před rájem“, jak jsem kolikrát již mediálně ukotvoval. Moc se mi podobné příměry líbí a nedám pokoj, dokud pro mne domovina náruč bude mít. Máme spolu báječný vztah a pokud to jde, snažím se jí pomáhat. Potřebuje to čtyřiadvacet hodin denně, i když to neříká. Nevím, jaký jsem znalec slavíků, ale expertem na statečnou krajinu severovýchodu Mladoboleslavska určitě jsem. Souvisí to spolu natěsno, vždyť právě slavíci mne tomu naučili.
Od Humprechtu k Jizeře jsou hnízdiště rozeseta a každé jiné. Mix tváří je snad i záměrně tak výrazným bizárem, abych měl stále co očekávat. Nebudu dnes chodit okrajem velkého města mezi cizíma rukama pootvíranými peněženkami všemožných „naletěnců“, nebudu chrastit v odřených botách po vyprahlém jílu Staré Studénky, kde nová silnice už zase po vrstevnici maličko sklouzla, nepůjdu ani Slavičím hájem, i když podletí se tam v rozkoši právě ubytovává. Jdu tam, kde lze slovo Samota napsat s velkým písmenem na začátku – jsem v Končinách. No, tak jestli opravdu někde mám vnímat balzám krajinného rozpoložení, beru za správné dveře!
Lesík je rozlámaný, umírají tu jasany. Nekróza je shazuje jeden přes druhý, olše si mnou ruce. Tak to v přírodě chodí. Do průniků cestiček věším dvě sítě, sklopky jsou tady zbytečné. Nic by tam už nevlezlo. Ultravysoké datum nechává v klidu i playback, kolem se hnízdí, i ten je zbytečný. Kroužkuji mladé hned na rohu lesíka a během pobytu chytám i jejich opatrovnici. Mezitím jsem nákladem jedné celé hodiny jaksepatří vyčistil studánku, protože už zase dýchá. Po jednom tehdejším „zakopnutí“ kdy byla bez vody, víří teď křišťálem na třech místech! Jo jo. Padají do ní větve a hlína spláchnutá z polí, vše v běhu roku v tichosti. Já do toho dění teď s dovolením výrazně zasahuji, on se ten zákrok po pár dnech snadno začlení.
Odměnou mi je nejen napití (dělám to z každé po krajině), ale hlavně pohled na živoucí vodu. Přidal jsem pítko ptákům a pak už jen pozoruji, jak ticho si všechnu tu krásu bere zas zpět.
Pod lesíkem kvetly sibiřské kosatce, populace natolik vyslábla, že nemám odvahu, jít se tam letos podívat. Objevil jsem je kdysi, kdy potok byl jimi modrý. Je to už hromada let.
Než všechno sbalím, učím se, do pole odstoupený, sledovat ptačí chování okolo hnízda. Jakoby tady nebyli. Přesně to je ústřední grif slavičích párů. Ptáci, hnízdící na zemi či v těsné blízkosti, to snadné rohodně nemají.
Není na cestě zas tolik hlaviček jetele, ale otakárek fenyklový o nich moc dobře ví. Vyfotit nejde, slunce mu připnulo rychlost a ostražitost. Kdybych jej potkal za ranní rosy, mohu si klenot usadit na rukáv. Není i toto obdivuhodné? Je. Pro toho, kdo se v přírodě cítí dobře, jde o vzkaz:“Nečekej na nic a užívej!“. Za pár týdnů se jeho uplatněná křídla mohou válet tamhle na kopečku, který měl k patrolování tolik rád..
Tady ještě ohlédnutí.. (v čase 15:15 jsme my).
