V krajině ptáci jsou, táhnou. Chtěl jsem při práci dvě tři sítě v našem parku rozprostřít a chodit do míst nahlížet přezvědavě, jak bývalo za slavičích letních nocí. Pomůcky jsem ale vychystané zapomněl doma a tak bylo úkolem poradit si s tím, co najdu v autě. Přes tenkou vodoteč na můstku vyšla „jarní dvanáctka“ na slavíky. Do větru opravdu nic moc, co nadělám. Do širého průseku v sadu jsem vypnul devítku, chytací úsečkou působila při zpětném pohledu směšně. Lepší než nic a už jsem šel se prací zaměstnat.
Táhnou budníčci, to je jasné a taky v devítce se jich pět chytilo. Všichni byli budníčkem menším, žádný veliký rébus, tohoroční ptáci.
Přecházím po jejich okroužkování na můstek a síť na „lepší“ straně, kam ji vítr sesoukal, drží při zemi dva bramborníčky. Museli letět spolu a spolu se chytit, byli pár decimetrů od sebe. Jak ale naprosto každé vypnutí sítě přivádí nějaké překvapení, i tady viselo. Každý vypadal jinak a chtěl bych umět číst příběh té společné cesty.
Chtěl bych též dohlédnout rodičů poutníka mladšího, hodně zpožděného. Takových hnízdění zřejmě moc nebývá, kdy juvenilní pták sotva zabíhá v podzimu křídla. Péřový pokryv strohý, velká pera čerstvě dorostlá.
Napíšu to – už nějaký čas jsem se slavíky o řadu kroků dál a jeden z objevů ukázal na schopnost nepřepeřených jedinců z šatu mláďat nastoupit pohyb k migraci. A to bude i případ kropenatého cestovatele kotlinou Klenice, jenž využil na rozběh společníka. Společně naletěli, ale společně pak také odletěli. To jsem v nevyslovené povinnosti ohlídal.
Chytil se ještě během pracovní aktivity nespěchavý rákosník obecný.
Mám vždy pocity prazvláštní a podobně bylo před chvílí, kdy jsem pod stromem mezi torzy plesnivých slív objevil zachovalou. V létě by takovou člověk do pusy nestrčil, ale nyní to „zastavené léto“ chutná až neskutečně. Polknout se jeví újmou. Chutě ze široka vyhrávají, sypou vzpomínky vrchovatě. A podobně je to s ptáky, na tahu prodlenými. Chytač je prohlíží o mnoho pečlivěji než v časech, kdy jejich barev bylo po pytlících plno. Pak letí vysoko jiřička a táhne sama. Hmyzu však park do vzduchu vyzvedl značně, jakmile zjistila příležitost, jala se operativně lovit.
Sítě už pnuly jen kapsy, jako by proutkem kouzelník zakročil a bylo k zabalení. Čím dál víc ale táhne mne moje ornitologie. Čím dál víc baví mne líčit i odličovat. Hlavu netrápit pitomostmi a klonit chytřeji do krajiny. K životu v ní – tématu ohromnému. Ohromujícímu! Podívejte, u jezírka už stopy srn děkují za nápad, možnost se napít.
