Fenomén Štěstí

Pojďme poodejít od oné mušky zlaté k definici vlastní.

Štěstí je určitě když někdo vyčistí terče na lyžích ve chvíli, kdy to je potřeba opravdu hodně a s náskokem vystoupá na světové bedýnce nejvýš. Štěstím přinejmenším pro mne bylo, když se Zuzana Hoffsová od přechodného a slabšího sólo-mikrofonu vrátila k Bangles a znovu stanuly skvělé, Šílenému pondělí navzdory. Štěstí je když osobní zdraví vnímané neustále jako samozřejmost, se za to nijak moc neuráží a pořád drží. Štěstí ale také je když kolegyně vyrazí do noci českého severu na předměstí se sítěmi a chytí se slavík tmavý se švédským kroužkem. Kolik jiných kde po republice vyšlo chytat a minuli senzaci s takovým potenciálem. A zůstaňme na jednom ze zmíněných severů… Štěstí je kdy tamní kolegové z unikátního výzkumu získají dva měřicí přístroje od tmavých slavíků v zpětných odchytech a ty odkryjí, co odkryjí. Přesunový šok! Téma k souměření s tím výše od předměstí. A zůstaňme u dataloggerů. Byl nasazen jinde jiný a zpětným odchytem po roce zajištěn, který je konzervou migračních slavičích tajemství – zdá se – jedinečnou. Jen z ní nabírat. To všechno je štěstí. A zkusme přidávat…

Štěstím je, že jsem se v cestě obrátil a prak vyměnil za kleště. I když někam nedobré chování dojít muselo. Že ale sem, to důvod k radosti o každém odlíčení, kdy pokus s večerem končí. Štěstím byl pro mne rok převratu, od něhož si opravdu mohu dělat, co chci a zázrak žiji. Nemusím do práce, můžu chytat a chytat. To by mi Čas světlých zítřků opravdu nikdy neodpustil. Volno za budoucí zodpovědnost.  Kdy uniklé bude potřeba napracovat. Hned jak ozve se pocit, že lépe být v řemesle, kdy ptáci nejsou či nejdou.  Pak přejdu k ohni. Vykovat branku v zavírání, které mazaný pes nepřechytračí. Kde je jen na mně, jak se s úkolem popasuji. Jakmile ale na jihu od mokřin vytuším hlasy, skočím v kotelně po holínkách. Vyženu pavouky, co vsadili na možnost, že modráčci už mě nezlákají. Takoví o štěstí nepromluví. Znáte třesavky, co jsou za element? Nebývaly, moderně jsou. Působí vetše, ale daleko většího druhu jiného zmáknou z osmi levou zadní.

Štěstím je pro mne však přeci víc prostředí opeřenců. A i když je už tak neslyším, vím, že nade mnou jsou. Skřivani. Protože zima prohrála. – Jo, a štěstí je taky, že vůbec nějaká byla, po dlouhém čase. Vůbec tak nemuselo být v době oteplování. Byl dojemně vzpomínkový ten bílý sníh a já díky němu mohl ve Slavičím háji vyfotit ztemnělý potok pod výpustí. Třeba už jen tak zase nebude. Štěstím jsou snad – tedy jistě – všechna zpětná hlášení slavíků, co nyní k bádání přede mnou leží. Myslím tím vlastní výsledky. A štěstím největším? Že jim snad začínám rozumět, kdy hlavě připravené najednou dávají smysl. A to nechť je megaštěstím! Tam chtěl jsem dojít a dojít jsem měl. A nyní? Jak všechno oknižním, přál bych si v cílové stanici ještě posečkat. Dívat se za vlaky, co jinému jedou a vlekou nadšené boty do daleka. Za žárů poledních lepit se na dehet pražců a dopřávat vzpomínkám třeba těch vandráckých kanad, co toužily jenom tak jít. To všechno je štěstí. Bylo – a možná, že ještě bude. Záleží na štěstí.