Březen ve své třetí třetině, někde už po půlce, přivede domů nejotužilejšího a současně nejkrásnějšího našeho slavíka – modráka. Mokřadního zpěváka a imitátora.
Praví slavíci umí s hlasem jiné kousky, zas ale zbarvením notně zaostávají. Modráčci mají figuru více podobnou červenkám, do postavy hnědých příbuzných schází robustnost i delší ocas.
Nebývali tady pobytem, jen protahovali. Ale i to stačilo k zážitkům lidí před námi. Odchyt modráčků býval veliký svátek a dočteme se o tom mnohde. Šlo o ptáky ze severu a ještě víc od severovýchodu. Potřebovali proletět v postupu hnízdit a přitom se zastavili v potravně lákavých místech. Nebo tah přeťala nepřízeň počasí. Když zjara spěchají, mohou kombinovat tah a mají-li dost tuku ze zimoviště, letět i přes den. Na každý pád první průtažní (patří k starším jedincům) opravdu frčí.
Jde o jiné chytání než líčení hnědým slavíkům. Docela jiné. A pohled na samečka pod síťkou se sklopkaři nikdy neomrzí. Rovněž prostředí je diametrálně odlišné, hrozí nabrání do holínek, zem je houpavá. Líčí se na „stolečky“. I počasí bývá syrovější, občas nejde odhadnout, co se za chvíli nad hlavou stane. To když slunečný čas bleskově přejde v kovově černý zátaras. Ruce přitom zebou, červům na drátcích chybí nálada. Přestože i sem moderní doba a metody vnesly efektivnost formou pobídek hlasem (nejčastěji při sítích), chytání klasicky do vyčkávajících pastiček je zážitkem. Totiž jenom sem přicházejí za aktérem vzpomínky na staré mistry toho jemného řemesla, jen tady se zjevuje prazvláštní nálada. Občas od bot po ránu vystřelují tabulky ledu, od kanálků ječí chřástali, hladina za břehem stanula frekventovanou letištní plochou. Zdejší rybníky jako je Pátek, Stržák, Střípky, Nový, Brodek ale i Červenský u Dolního Bousova za horizontem, to jsou místa zhmotnělé neskutečnosti! Poslední roky jsou všude kolem hluční jeřábi, klikatě přeletující bekasiny, pravidelně se objevuje orlovec, z hladiny huláká divná husice s monoklem na oku. Jako vždy jsou u kaluží v travách pospolité lindušky, k horám za zpěvu místních jsou unášeni přespolní skřivani. Čas černých bramborníčků o skupin špačků s čejkami. Vše za pískavého volání rákosních strnadů. Čápi už bývají na pozicích, žáby pro ně též.
Zase tam půjdu, při tom být musím. Nejde ani tak moc o nachytání (na čihadle slavíků z mokřin moc nebývá), kráčí o vzpomínky a úctu k řemeslu. V místech s tradicí.
Ještě jednu zvláštnost jsem nezmínil. První vlny vedou krajinou samečky a jedinýn není stejný.
To praví slavíci nemají, tam shodou co vejce vejci jsou všichni. A přichází také příležitost, zakroužkovat si i jiné druhy a procvičit určování. Pak už budou všechny odchyty monotónní. Chytání v čekáních nabízí dost času k přemýšlení. I o něj stojím, v životě mne to nezdržuje. Nohy bolí, protože se chodí v kontrolách dokola. Pokud modrák v prostředí je, rozčvachtaná cestička jej jistě naláká. Je tak naučený. Ono kolikrát stačí na dlouhém tahu se otočit s okem nachystaným a už ono mihnutí vidíte. Ne, nikdo jiný se tak v slati nechová. A to ještě místní umělci nezačali zpívat! To se pak strhne divadlo nad ostatní.
Buďte zdrávi, půjde-li to.
