Už vím jak to je

Žádné komentáře u textu s názvem Už vím jak to je

Zásluhou drobných sledovacích přístrojů lze s drobnou mírou tolerance dohlédnout, jak to slavíci s migrací mají. Stopují je. A člověk žasne, jak představami poletoval mimo, a jak šibalsky to mají zařízeno. Proto se jich docela dost vrací. A návrat? To je kapitola sama pro sebe. A v dohledech budeme ještě dál, určitě v dohlednu.

Ano teď zrovna startují. Jejich hormony bouří a oni z místa, kde zimovištními přesuny skončili, vypálí domů. Už první pokus s loggery u ostrovních slavíků před lety znamenal průlom, už tam se vidělo, jak v Africe fungují. Je to obdivně dokonalé a já s každým poznatkem navíc je na jaře o to víc pochválím.  

Obecní slavíci o tomto čase nastupují zpětný tah hnízdit. Biotopy doma jsou už vzhůru, ač se to všude ještě nemusí zdát. Biologické hodiny pod rezavým peřím hecují křídla a ona uposlechnou. Protože se to vyplatí. Ano, to je ústřední zákon v přírodě – co je v kapse, to se počítá. Nedělali by věci jen pro radost, jak často mívám já. Jistě mi věříte, protože i tady teď sedím bez honoráře. Už několik let. Změní se to u mne, když vážně o něco jde. Když doma je první slavík, „ozval se mi“ a já s blížícím se večerem ho nemám přečteného. Pak volám na pomoc všechno a všechny. A hlavně věřím. Mohlo by se totiž stát, že ráno tam nic už nebude a ohromná příležitost vyšuměla. První ptáci mají totiž obrovskou vědeckou hmotnost. Jezdím s Kalendářem příletů proto už od rána. Trvá-li nula, nepřeji si již koncem odpoledne pozitivní test. Zvláštní. Radši ať žádný nepřiletěl, ať zítra mám znovu pořádně čas. A nejdou ti první kolikrát chytit i když se mnou zkušenost nemají. Nejspíš dost odpočívají, zvlášť když je deštně. Tohle bych neměl, co nyní udělám, ale udělám to: každý mi nakonec ten den vyšel a jediný, který ne, byl tam i ráno a já mu den potom započítal. Že nebyl by předchozím, to mne netrápilo, pravděpodobnost je směšná. Když místo i chování sedí, slavík na příchod dokonce vrčí, započítal jsem. Chytil jsem jednoho ke kontrole v bousovském kotli Klenice, který měl nohy hned po ránu od zaschlých zelených řas. V místě je určitě nepobral. Hlava už stavěla příběh, když jsem mu běháky oplachoval, aby doma nedělal ostudu. A teď si představte – do toho kvetou trnky i vrby skromně voní. Zem dýchá jak nikdy po zbytek roku – ano, je to tak. Čejky a špačkové letí vám nad hlavou a vy se těšíte z toho, jak jim už rozumíte. Vždycky tahle parta přilétá spolu a potravně si asi vyhovuje. Ze slunce sálá odhodlanost a vy i k němu zvedáte palec. Řítí se noci, za kterých přetěžko bude se usínat. Jste co čižbou dřív lapený pták, který za dráty nervózně naráží do stěn, než napětí povolí. Vždyť ale zrána můžu zas jít! Procházím místy, jež nám jsou společná, vzpomínky cukají rukávem a šumí polotiše. Mám to podobně s houbaři. V rozdílu snad, že oni o místech mlčí. Ale když v lesy své zapadnou, bývá jim podobně dobře. Víc nad to poté co v košíku skončí jim pobytem průvan.

Až se zas ocitnou v sevření železo, hliník a vteřinka ptačího života, budu tam taky já.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.