Zatímco léto ještě kufry tak docela nebalí, ptačí migrace (zejména pěvců) mění na pomyslné zdi jeden obraz za druhým. Křoviny našeho parku nyní patří jednoznačně pěnici slavíkové. O té bychom tu mohli psát do rána, jak je chováním zajímavá. Třeba v tom, že v břichu si nechává místo (jsou téměř bez tuku) do zastávek, kde po Středomoří dobíhá zrání lecčeho. Třeba i tím, jak v noci pozná, že má o 90° zahnout dolů, aby nevylétla nad Atlantik. A jinak je to docela obyčejný pták, vzhledem neprovokující. U nás je hostí (stále ještě skromné) porosty bezinek, tím více ostružiní. Tam se urodilo při zemi opravdu dost. Ony to umí najít raz dva.
V rákosí vrcholí průtah proužkovaných rákosníků, pryč jsou zpěvní, dotahují velcí, budou všude už jen obecní. Ještě jdou cvrčilky zelené, brzy je na strnady rákosní. Modráčci teď mají pauzu. A rákosí začíná šustit! Jde o píseň podzimu, která za křídly pěvců nakonec přibouchne branku.
Primárně vedeny jsou odchyty ke slavíkům. Tam ovšem zelená přeblikla čerstvě na oranžovou, chystá se rychle červená. Ne, že by kroužky na žluté bužírce (typ N+) docela zahálely, ale jízda letních rán to už není zdaleka. Každý slavík se ovšem počítá, každý, který z kotle odletí pod číslem je důležitý. Navíc odevzdávají tělesné rozměry a jiné podivnosti. Co ale nejvíc? Jsou mi nadějí, že přežijí jako druh po krajinách. Zlé to s nimi není. Bylo jich po kapsách opravdu dost, výkaz v konci nabídnu. Tajné to není. Zcela jistě jde o nejvyšší počet na světě za daný časový výměr. A pro naši stanici potřebný „přísyp“ do truhlice hliníkových zpráv.
Kochejte se svým žitím, dopřávejte hezkého – a buďte zdrávi.
