Komonice bílá. Metr vysoká kytka, co se nám na dvou místech v louce vynořila a nyní kvete. Já ale nechci, aby se zrovna tento prales u louky s krvavcem šířil. Bylinu podtínám a suším. A teď je pravá chvíle to říct. Kolem do dáli se line vůně vůní! K čemu všemu člověk v roli rolníka nepřijde.
Byl jsem se podívat v místě, kde jsem dřív vyplašil lelka. Jsou tam holá místa a silně prohřátá. Nedivím se, že mu to připomnělo borové paseky kdesi (nejspíš) daleko doma. Kde se narodil a se sourozencem krčil na zemi v hnízdě. Od nás má kroužek a už je určitě po cestě dál.
Vlaštovky podezřele tráví spoustu času u nás nad loukami. Nocují na Zvolínku a nikam daleko se od něj nevzdalují. Je to cítit loučením. Dobře to poznám. Nenaděláme nic. Jednoho rána od nocoviště zamíří pryč.
U potoční linie se ujaly všechny vrby, to je na oslavu. Jsou v břehu tři formy – převislá, košíkářská a nějaká načervenalá další. Krom té vlasaté budeme zbylé zastřihovat jako hlavaté. Znáte je z pohlednic s vodníkem. Ujaly se i vysazené štíhlé topoly vlašské. To jsou nádherné stromy, po hrušních s nejlepší figurou. Nedočkám se jejich dospělosti, ale vidět bych to chtěl. Pak teprv bude háj hájem.
Až opadá listí, čihadlo poprvé projde zástřihem. Keře nesmí být vyšší sítí, to nedopustím. Viděl jsem ve vrbách slavíky, když den se chystal a do větví u lajny šlo už uvidět. Takové vzpomínky nikdy nevyhasnou. Pak se temný objekt odrazí a v kapse už je z něj hotový slavík. Nevidím do peří pro šero kolem, ale poznám je od sebe po hlase. A taky po hmatu, slavíci tmaví jsou kulatější, protože v tom čase už putují odněkud někam. Jen škoda, že poloha v Čechách je na ně chudá. Kdybych se narodil na moravsko-slovenském pomezí, se současným fortelem by vše bylo jinak. Ale nestěžuji si. Kdybych se usídlil v Aši, byl bych s tím v pořádné kaši.
