Chodím kroužkovat slavíky. V ruce připadají stejní, ale je to tak doopravdy? Není, a to jsou ty pohonné hmoty do motoru.
Tisíce slavíků jsem držel v ruce a kolem pohazoval kleštěmi. Musím je jednou rukou narafičit k výkonu a tak jimi pohazuji k správné poloze. Zatímco slavíci jsou jeden k druhému mírně originální, kleště pořád stejné. A třeba kroužky? Jsou dál stejně hliníkové, ale v čase proměnou též prošly. Teprve, když to píši, tak si ten dlouhý čas uvědomuji.
Včera jsem zase líčil, po cestě z práce na našem lesíku. Slavíci oproti minulému století opravdu oblast protkali, jsou všude, kde mohou být. „Dělám“ tedy zatím jen příměstské okolí, dál jsem se nedostal, jak bývalo jindy. Ale nehrotím to. Nejdůležitější jsou zkušenosti. Teď napíšu větu, s kterou už předem nemohu souhlasit: Zdržují v terénu retrapy (kontrolní odchyty). Většinou už se pozná, kdo je za odpovědí na přehrávku. Oblast je opravdu prokroužkovaná. Když přelstění vyjde, zas a zas padám v úžas. Jak je tohle jen možné?! Takové držím pak v ruce o pár vteřin déle. Za prodlevou stojí gratulace k ptačí šikovnosti. A vím rovněž, že za přispění štěstí.
Působím v terénu spíš jako „koníčkář“, ale věřte, profesionální je získávání dat, za tím si stojím. Nemá ve svých archívech po světě nikdo víc o slavících. A dodávám: „Jde o takové to těsto k vykynutí“. Všechny gramy a milimetry, často v proměnách, mají cenu, kterou třeba ještě nedohlížím. Kryta několika dveřmi, už jsem tu o tom psal. Opasovávám klíče a nevěřím, že správný neexistuje. Tím, že to v zámku ještě necvakne a neotevře se, tlačen jsem k dalšímu pilování. Nedokážete si představit přítomné napětí. A jde s tím i naděje. Čekání – spíše vyčkávání. Včera jsem kousek za hřbitovem, kde říká se „Za valchou“, zase pořídil i kontrolní odchyt. Hezkým je, že se mi v „Knize slavičího hliníku“ dokážou vybavit situace z prvního polapení. Tehdy byl u všeho filmař Marián Polák a pili jsem kafe z plechu. Ten slavík se pořád vrací.
