Téma, které mám moc rád. Vím totiž dobře, že krajina je pro mne druhou lákavostí ornitologického výzkumu. S radostmi i poplatky smutku. Tím jsem, jak to po sobě čtu, vlastně nadefinoval lásku k domovině. Kdybych byl fandou třeba do atletiky, k podobnému propojení by nikdy nedošlo. Nic proti tretrám, taky jsem je šněroval, ale tohle mi vydrží o mnoho déle. Jak se znám, až na konec.
Jarní objíždění lokalit je časově ohromně náročné, ale vzrušující. Rovněž i výživné (používám tento výraz od doby, kdy jsem spolupracoval pro rozhlas s Milenou Lukavskou ve směru k mladým posluchačům, mám rád, když slova sedí a čeština to zvládá s noblesou). Představte si krajinu mezi Sobotkou a Mladou Boleslaví, ta moje zájmová výseč činí přes dvě stovky kilometrů čtverečných. Samozřejmě, že všechny zahrady lidem neprolézám, mnohde se nedostanu, o mnohých hnízdištích nevím. Ale i tak jde myslím o nejpoctivější druhový odhad, který pro české slavíky možno vykázat. Žádné úlety, kterých jsou knihy plné. Uvádím to samozřejmě i s vědomím, že se populace nějak vyvíjí v čase.
Smutná jsou ta, která po období vegetačního klidu už nejsou. O něco méně smutná, kam se slavík nevrátil, když s největší pravděpodobností někde zahynul. Jak by řekly děti: „Nedal to“. I taková ale nutno nepodceňovat, magnetičnost je nezlomná. Teď by se dalo psát o místech čekajících, ten časový segment právě mám rád, jde o něco velekouzelného. A víte co? Já pár vět vyvěsím a tím závěs pro dnešek zatáhneme.
Na škodu zatím mlčí obě pozice kolem Zvolínku. Chodím tam pravidelně a nic se nemění. Ano, oba slavíci byli letití, ale přeci… . Ne ta místa, to já si pamatuji loňský čas parády a blaženosti, kdy se nevěděl děj budoucí, dnešní. Toť přesně ze života, nemyslíte? Je to snad dobře. Nyní, zvláště to druhé, kousek od lavičky naučné stezky, má třeba jabloň ukrytou v divočině. Ale považte. Ona je vítězem nad mrazy, teď právě kvete! Vůně vyvěrá z podloubí a rozpouští se směrem ke slunci, které se umoudřilo a stavy nedávné nejspíš nedovolí. Tito dva v tichosti a neuvědomění báječně součinují. A já jsem hostem chvil, kdy vyčkávání suplují zpěváci jiní, pěnice, drozd i hřivnáč. Ano, i on se snaží, samo sebou. Letitá babyka s pažemi, jako jiných jsou kmeny, vystrkuje listy do louky. Nejspíš je tou, kdo pamatuje prastarou protrženou hráz ještě v akci, ona bude živou kronikou. A při okraji dub letní. Ten v tom jede s ní. Ostatní nejspíš přisídlily. Západní hrana prudce padá do rákosiny, kam – když už jsme smáčeni smutkem a navlečeni v černém – modrák též nepřiletěl. A místo první? To při Zvolínku? Dávno odkvetly trnky (a to jsou prosím v květu až po slivoních), bříza březnový svátek už také dávno doslavila, tráva je od husích rodinek ostříhána na ježka a rybáři napjatě sledují čihátka. I bílý konipas je šťastně pod střechou odrbané rybářské boudy, pravda, měl to k stavení o mnoho blíž než slavík. Ten ale vážně nikde. Uvidíme.
Přijďte se podívat vycházkou o VPZ příští sobotu.
