Slavíci, loni narození. Teď přilétají. A jsou to oni, kdo rozezpívali Slavičí háj v místech, kde bychom je rádi už viděli ubytované natrvalo. Jim sekundují dva místní, virtuosové jsou ovšem nedobří. K dvouletým, pokud by v parku zůstali, je upnut i nadpis dnešního vstupu. Jejich vidění pobytu je nestálé, k badateli nespolehlivé. Zítra mohou být do jednoho úplně někde jinde.
Je velmi na škodu, co způsobil nedávný mráz. Lidé, kteří přijdou na obnovené Vítání ptačího zpěvu (první sobota v máji), by viděli opravdovou nádheru. Takto se z pod větví ztratily logicky i vůně. Nemají důvod tam být. A přeci jedna vzešla. Z čerstvě posečené trávy. Taková opravdu voní a to tak, že hezky. Jakmile se ovšem za pár hodin slehne a prohřeje, je všechno jinak. I tady lze tedy aplikovat pravdu o správné chvíli na správném místě.
Táhnou dudci. Trošku jich přibylo, i když tito současní spíše prolétají. Kdo si dá pozor, jejich postup krajinou uhlídá. Motýlím letem spadnou do louky kolem linií cest a s talentem výrazným tahají z hlíny potravu. Krajině ptačí přesuny sluší. Hned je veseleji. Dejte si po nich vážně pozor a údiv nepoberete. Cestují, aby doletěli. Chtěl bych být u toho v tisíci případů, kdy tito putovatelé vletí do známých větví. Jsme s naším obdivem pořád jen chudými hosty na bohatém pikniku, nedovedeme sobě naložit víc.
Dudek odletěl. Ponravy pod drny otřely zpocená čela, ale vyhráno úplně nemají. Přiletět může jiný, stejně dovedný. Mohou si snad jenom přát, jako jsem si přál po parku nedávno sám. Opravdu. Chodil jsem na koncích odpolední okolo stromů a věřil polohlasem. Že mráz přijít nemusí, že mínus jeden stupeň se ustojí. Chodil jsem trávníky vždy víc než hodinu, jak smyslů zbavený muž. A ráno, pak i to druhé a třetí, poznal jsem, že vše bylo málo. Že naše přání i energie na dění nestačí. Že se tak rádi opíjíme něčím, co by snad mohlo být, co by se tolik zamlouvalo. Když všechno pomrzlo, zklamání nad sebou nebralo konce. Náš vztah s přírodou – můj a její – je nejspíš jednostranný. Těžko se mi to píše, alespoň na celém vydělá pokora. Realistou třeba každému být. Co ještě možné je, a co je jen luxusně naoblékaný sen.
Musela projít tahová vlna číslo dvě. Je to v krajině docela jiné než včera. Slavíci mnohde. Budu se raději držeti svého kopyta, jako sadař jsem totálně selhal.
