Viděli jste v muzeích mezi exponáty z dávných dob „slepence“ představovaného kompletu, kde původních je třeba jen několik střípků? Jdu podle těch vitrín a představuji si, který z exponátů je nejblíž podobě mého výzkumu. Původní fragmenty, ty zastaralé s patinou, mezi nepůvodním (doplácaným) okolím, to je přesně ono! Jistoty vtlačené do kontextu domýšlení.
Vybral jsem očima džbánek nejpodobnější tomu co znám na přelomu roku 23-24, hlušiny je už slabší polovina. Bude se to dál a dál měnit, věřím si v tom. Hluchých míst bude ubývat. Když už má aktér dost materiálu a zápal, práce je vážně nádherná. Každý jeden střep, který vykopu, znamená posun – a – možná i průlom v tom místě zaoblení. Našel jsem už i kus ucha, ale nést se to za něj ještě nedá. Potřeboval bych štěstí a najít další. Navazující, ale klidně i na přeskáčku. Však ještě nekončím a do březí hlíny vidím. Výhodou je, že skládání je o mnoho snadnější, než když jsem tehdy za splavem „Červeňáku“ přišel na první střepy. I si tak říkám: „Najít tak letos tenhle či tamten. Ty by mi helfly náramně“. A od modré tabule u cesty, jako by v tichosti návodně zaznělo: „Vždyťs´ přeci nedávno docela poposkočil!“
Zamyslel jsem se v louce, rozhlédl, a vyzval k většímu soustředění. Nejspíš jsem získané pořádně nevyčerpal, mám rezervy. Hned tedy, jakmile odejdu od kompjůtru, půjdu ve sběru zahrabat důsledněji. Za něčím, co jsem nejspíše nezachytil.
