Slavičí park je v kabátě, který se opravdu často nevidí. Sněhu decimetr. K maringotce musím pěšky a odtahat tabule plechu na opravu spodního pláště podlahy. Je za mnou stopa jak za dinosaurem. Uvnitř pěkná kosa, práci tedy vezmu kvapíkem. Taky je neděle a všude tiché nic. Jen zvon od Kateřiny hlásí poledne. Nevím, zda to tisknout pořád dokola – jak tady je krásně! Musím pořídit fotky, El Niňo nad Českem na chvilku vysadil nejspíš kvůli dětem.
Jdu novým sektorem sítinné laguny v holínkách a už pomalu vidím, jak zjara modráček štěstím zadře hlasivky. Něco neskutečného, co hladina po kotníky v louce dovede. Zvlášť, když všude kolem je bílo a zmokvalé okraje tmavých kalužin vystupují. Sním o mokřadních ptácích – a už ani nemusím! Sluka vzlétá podél osikových větví kus jinam. Byl jsem na její zvyklosti asi dost blízko. A od rákosí volají jeřábi, ve dvojici. Vím dobře, sluku z oblohy zlákala široce lesklá čára potoka. Už to pomalu všechno začíná šlapat. Ještě jdu pročistit odtokové hrdlo a zahlédnout červenku v bochníku vrby. Sníh v tom dómu neudržel všude pokryvnost a ona o tom ví. Přezimuje, zatím bez kroužku.
