Naučná stezka číslo dvě je mezi lidmi velikým hitem. Pokud už někde hodnotí průtahy bousovskou krajinou, ta od Červenského rybníku nesmí chybět. A pro mne je nejnáročnější na údržbu, to je jisté. Ovšem, údržba v takovém koutě domoviny, to snad není práce, natož dřina.
Pod zaklenutý můstek jsme schovali železné nosníky, jiné by propružení nevydržely. Dubový svršek, akátové zábradlí. A první cesta do kopečku, pod námi mlýnský sklep, polorozpadlý. Tady už „začínají slavíci“. První lokalitka. My jdeme ovšem dál. Druhá pod elektrovody, jak jinak? Zmlazování slavíkům svědčí, ženou se do něj jako čerti. Vyžínáním širokou cestičku pobřežím obsadily drobné jahody, bývají všude. Jahodník je léčivý, jahody neskutečné. Pak je lavička. Doplnil jsem ji na přání člověka, který nedávno zemřel. Ale chodil k ní, vím to. Pak je chrám kyselé olšiny, tam by slavíci být neměli. Chyba lávky! A tady dnes ukotvíme téma.
Člověk ze vzdálené městské části mi loni napověděl, že se od těch míst nese slavičí zpěv v noci. Slyší jej prý, když chodí na toaletu. A tak jsem si letos dal pozor. Pak jsem toho května přeskočil náhon zpět a tak si vynadal do amatérů, že by pes onu pověstnou kůrku ode mne nevzal. Nikoli ze vzdálené červenské kosy, jak jsem se zpravodaji tehdy snažil namluvit, z tamních hnízdišť. Tady! Tady odtud ho ten chlap opravdu slyšel. A že se slavík před stěnou ohromných olší do zpěvu tedy opíral!
Teď se k místu blížím s pilkou a zahradnickými nůžkami, listí mnohde po větvích už výrazně balancuje, ty řídnou a já vidím víc, než v máji. Stojím, a nikam jen tak nepůjdu. Budu se doučovat. Jezdím očima sem tam – ano, uznávám, na slavíka to je. Mám rád nová místa. Zmátly mne olše, ty z hnízdišť neznám snad odnikud. Jsou s doprovodným podrostem logicky poměrně temné, to úplně skvělé není. Ale pohled z pole, to je něco jiného! Představené bezinky, kopřiv dostatek. Dusík od souvrati jim formuje postavy málem do bambusu, kolik jej ve splachu musí být! Vzpomínám.. Hned pod stromy roste několik kvítků orchidejí – bradáčků. Když cestu žnu, jsem vždycky velice opatrný, mrzelo by mne to. Dno bousovského moře je tady z štěrkopísku. – Přesně vím kde. Přesně místo, kde ležel, když hladina spěla k výlovu. To se ještě netřpytil, to až pak doma. Ale přehlédnout nešel, to tedy ne. Marcus Aurelius, ve stříbře. Tenhle kraj je něco neskutečného. Seděl bych tu do rána a hlavu nutil k těm časům uvažovat. Co se tu vlastně stalo?!
Někdo klepe.. Jdu se podívat – a – už vím. Drobný vitální strakapoud. Ten nejmenší. Bývá tu pořád. Stromy jsou k němu mohutné, měkké, mnohde červivé – šplhoun působí šťastně. Věřím, sám to teď nemám jinak.
Obrázek domova, podoby této podzimní, slavíci nikdy neuvidí. Nemohou. Jsou odtud pryč. Je mi ovšem třeba i těchto stavů, člověk až nyní docení monstrózní údernost jara. Co s místy dovede. Nikdy bych čtvero období roku s nikým nevyměnil. Všechna jsou poctivě svá.
Kolik roků jsem chodil okolo něho. A nejen já. Takové úvahy – to je strašná síla. Máte rádi čas? Učte se to, dokud nějaký máme.
