To by se mi za socialismu stěží přihodilo! Dokončuji okruh naučné stezky a pracuji v zatáčce „výpadovky“ do polí. Od dětství jsem tu nebyl. Pracovní dobu mám od rozednění k stmívání, ale nebolí to, naopak, je mi tam krásně. Pracovní rozsah umožňuje zůstat badatelem, vždyť jsem přírodě.
První objev mi přivodil velikou radost a ještě, že jsem se zdržel za nářadím do tmy. Na světlušky je pozdě, i když bouřka pak v noci ještě přišla a teplo je jak se patří. Pozdě přeci jen je, ale protože světélkovat umí i vývojová stádia, prozradila se. A já už vím, že i tady v té krajině ještě přežívají, stačí odložený železniční násep se skromnou vegetací. Tady jsem jej vyfotil. A abych nezapomněl, po kolejích ráno táhli černí rehci..
Ano, pomohla náhoda, že jsem se zdržel a že „se ještě svítilo“.
Na to zanedlouho náhoda druhá a to už člověk začíná děkovat nahlas. Bylo to takhle: Součástí oslav ve městě byla výstava archeologických nálezů z kotliny. Taková soukromá, ze skříně bývalé spolužačky. Srovnáno podle historických období včetně mladší doby kamenné. Z označených nalezišť mne zaujalo druhé, neznámé. Ve vztahu k industriím. Lze onu depresi dohlédnout od první infotabule budoucího díla. Logicky jsem usoudil, že by stálo za to významnost zmínit na ploše a že ji tam připíšu. Protože mne ornitologie naučila mít jasno co nejhlouběji, vydal jsem se osobně místo projít, zda bych neměl štěstí na jakoukoli stopu. Ono mne muselo slyšet a šlo se mnou. Po chvíli ji vidím a pak ještě druhou! Mám na ně totiž oko z naší zahrady.
Oslovil jsem spolužačku na chodníku, že bych věci s autorizací u ní nafotil pro účel uvedený. Svačina mi málem spadla pod auto z toho, co bylo dál. Ona má totiž z míst pouze mnohem mladší keramiku, vše zbylé pochází ze sběru z místa prvního, známého. No jo, jenomže já dva „šutry“ lidskou rukou nepochybně opracované mám ze druhého. Nechtěla věřit a já mám pocit, že hledala na druhém konci valu, kde se to nálezy (z mladšího osídlení) jen hemží. Já místa neznalý, hledal jsem na úpatí, kde bych sám jako první zemědělec nad rozlehlou bažinou zakotvil a usadil své nejbližší. Co bude dál? Kolegyni „z lavice za mnou“ uvedu k místu pro mladší věk včetně hledačského prvenství a sám přestoupím k místům jako ten, co dobu kamennou v místě prokázal. Předevčírem!
Jirka Waldhauser zemřel, je to pár měsíců. Myslím, že by koukal, jak nadšenci na oprašování věků postoupili. Vše předchozí je z jeho pera v knize o městě i v textech jiných. Je to moc zvláštní pocit, protože velice pravděpodobně ten, kdo pruhovaný rohovec rukou dobrousil, jej „předává“ – tak nějak – přímo mně. A to je pro člověka, který snít opravdu umí, výzva veliká.
K dalším nálezům: (i na této lokalitě) araukarit, a ze sloje staré řeky, na hřebínku pole, acháty.
