Zmíněné je nejcennějším mého scházení se s přírodou. Při každé vycházce nějaké budou, toť výhled báječný.
Dívám se za běláskem, jak zvládl přelet louky na cestě k jihu, ale co teď? Když přišla hráz stromů Slavičího háje? Uhnul maličko k východu po hraně travin, ale jen trochu. Neznámá síla ho strhla o metr zpět a už stoupal nahoru. Kdepak, kurz třeba držet.
Pak zase jindy jdu dofotit kytky, vzácné. Je už totiž oblačno, slunečné dny s ostrým osvitem jsou pryč. Jenomže v místě už vidím jen úbory semeníků. Čas mi vytahal uši a pak už se jenom smál.
Uznávám, měl bych zákony znát, jsou jedny z mála, které za něco stojí. Psané životem. V momentě mi stav věci nevadí a příliv štěstí se koná i tak. Vždyť koukáš na pokus přežití v nejsrozumitelnější formě. Sem to mělo doputovat a taky to tam je! Teď ještě, aby se drobné naděje v zemi uchytily a příští rok se mohu jít dívat znovu. Vezmu spádové děti a vše jim představím.
Slyším pokřik střízlíka. Už to zas začíná. Jejich čas. Pár týdnů budou snad všude. Stěhují se z domovů bližších i vzdálených, mladí, bez poznatků. Za těmi letí a na jaře budou o krok dál. Stanou zkušenější. Jakmile „se začalo hrát“, jdou pro kroužkování získat i oni. Od těch dob se kroužkovat daří. Po lesních samotách, kde vývraty ruší pozemní rovinu lesa – je-li v blízkosti potok, tak ještě líp – i tam můžeme uslyšet jejich vyzpěvování. Zážitek kontrastu lesního ticha s ptačím hlaholem. A mívám pocit, že střízlík to moc dobře ví. Co v lese tropí. Pak se sebere a přízemním přeletem pokročí dál.
Zahrada za kovárnou začíná tušit podzim. První k ní hlásí proměnu ptáci. Jako každý rok, místem protahují, hlavně po ránu. Co je, vezmou si, neotálejí. Jde ovšem o obchod výměnný. Mám z toho dílem a ne právě málo. Nesou náladu pro chvíle pozorování. Najednou se mi ukazuje nejedna chvíle krásných chytání po lesích, kam jsem v začátcích za nimi chodil. A kroužkování, které však následný záznam odnikud jediný nepřineslo. Neměl jsem šťastnou ruku. Vybírat je ovšem ze sítě, jediné, kterou jsem měl, z jejich šesti metrů naděje, bylo krásné. Líčit se musela opravdu přesně, aby jednoho z poutníků zachytila. Pak už se svolali, bylo vyhráno. Králíčci, parukářky i uhelníčkové. Cestoval s nimi často i brhlík, šoupálek, v mladém podzimu rovněž budníčkové. Občas mlynaříci. Kolem padalo barevné listí, vítr za lesem už o dost přitvrdil, zima si na krajinu leštila zuby. To vše mi obrázky zeza kovárny oprašují. Obrázky, které to navodit dovedou.
U rybníka Červenského, chystá se pokus. Slavičí. Zmizela totiž vysoká bariéra topolů a vzniká pařezovina. Výmladky zelené, že by snad mohly jít do salátu. A prostor je rozlehlý. Zůstane-li při tom, z jednoho páru slavíků kdesi při okraji, budou nejméně dva. Spíš tři. A já bych si na to i klidně vsadil. Letité souvislé vzrůsty, musí se k slavíkům prosvětlovat. Jinak ztemnělé prostředí neobsadí. Ano, až takovým limitem zásahy jsou. A do puntíku stejným jsem začínal v prostředí, kde Slavičí háj neměl ještě jméno. Tmavé porosty slivoní byly neprostupné. Bez patra rostlin, bez zmlazení. Průseky do prostředí přivedly jiné barvy života. Z květin tu v létě, když k odletu chybí pár dnů, rozkvétá a voní za domovem, mydlice lékařská. To už bývá potok bez vody a léto se opírá do krajiny. Zem dělí rýhy, voda jde cenou nahoru. Teď ale chystá se podzim, vodu doplní a jednoho dne i on dojde kalendářem k cíli. A mrazová kotlina ptačího prostředí poprvé zachvěje se.
