To je sice atraktivní název tématu, který odemyká nejednu příležitost k „slavičímu nachytání“ v sezóně, ovšem nedojde na něj. Přišlo mi zcela čerstvě na mysl více promluvit o snahách získávat pro ptactvo krajinu. Přesně v duchu úvodníku ČSO z nejčerstvějších Zpráv.
Slavičí háj je sice v majetku naší širší rodiny, ale i on splňuje v tisku sdělené. Je místem, kde díky formě vlastnictví mají ptáci jistotu, že i v roce dalším mohou s nabídkou počítat. Navzdory tomu, že se nám snad už podaří park rozšířit, není nijak rozměrný. Musí to stačit. Mně tedy k bádání rozhodně ano. Vždyť ve správnou dobu v něm můžeme zastihnout všechny tři druhy slavíků pohromadě! Chce to jen zabalit naučené a převázat trpělivostí. Obojím disponuji, takže věci se mohou dít..
Neodcházejte od displejů, k dvěma zásadním slavičím momentům vás vezmu v ohlédnutí:
Dočkání se
Je duben a vzduch předurčen k návratům. A už se tak děje. Čejky se točí nad lukami, volají, bohužel ale poletí dál. Jinam. Ještě to pro ně není. To skřivan, ten už neodletí. Pár prvních roků je v okolí zase už doma. Rychle se do brček rákosu navrací strnadi, co příjmení mají po jejich vousaté kytce. Brzy k nim začnou přibývat praví rákosníci. „Nadrovníkoví“, i ti od samého jihu, co viděli po cestě Kilimandžáro. Dřív ale nad páteřní cestou mihne se záblesk v omšelé mědi – a je to doma! První slavík bere za kliku. A bude početněji, jen pár dní vyčkat. Už to začíná lítat. A nastane dřina od události odvislá. Sednout si v doslechu a radovat se. I čapnout sklopky se sítí a jít zjistit „míru přežívání“. A zase být rád, jak roky předtím. Protože modelovat přícestní křoviny nekompromisním prosvětlením a sázet celky nové, se vyplatilo.
Léto, budiž pochváleno
Na školní stolky už dva týdny usedá prach a kus zpětně zdivočelé přírody v městské části Zahrádka dostává od slunce zabrat. Mrazová kotlina zaniklé ekofarmy přebíhá z extrému do extrému. Rykytníkové keře za trny nastavují oválky k oranžovému dozrávání, vlašské pěnice severně republiky ví, že se znovu staví. Až jejich noc bude světlat a půjde k přestávce. A pak už je u sítí nad ránem vidět první potulkáře – mladé slavíky obecné. Všemožně křižují oblastí na konci jejich druhového rozmachu a reliéf tisknou do poloprázdných map. A už první z nich mají svá čísla, aby v mumraji nastartoval řád. Kohouti nad městem zdálky si vyhrožují, kroužky z penálu mizí. Čas je však darebák neústupný a červenec končí převodem. Měsíc se těší na pobyt zdlouhavější, slunci nezbude v mezích udržitelného ustupovat. Noční křik hmyzu se mísí se slavičím přistáváním, dolů z tras slétají slavíci tmaví. A vedle k potoku modráčkové. Kleště dál v potu zavírají. Pobíhají po hranách plechu, aby po světě ostudu křivým dovřením kroužku netropily. Slavičí háj pečlivě hlídá svůj řemeslný šarm. Cestovatelé od rána k večeru převážně zmizí. Čas jim promlouvá do života. Někteří ale přeci jen pozastaví křídla a vezmou ubytování. Odletí, až se jim zachce. Tropické noci už součtem moc neposílí, prázdniny končí.
Bousovské krajinné léto proťalo ohromné množství křídel a já jsem se svou zvědavostí znovu mohl být u toho. A jestli mne zvláštní osobní víra tlačí k poděkování, pak je k tomu rituálu čas právě teď.
