Skupina desítek lidí jde Slavičím hájem. Poslední akce tím v letošku končí. Jabloně jsou v listí, bez jablek. Odpočívají – a – nebyl k nim dobrý rok. V síti se chytají nad potokem strnadi rákosní. Demonstruji předurčování samečků/samiček podle kresby pírek na hlavě zimního šatu. Pak odlétají, na řadě jsou tradiční úpolníci. Přilétli na vodu.
Říkám lidem, že bych přál každému z podobných, aby měli v krajině svých pár metrů země. A půjčili je zvířatům, jak je tomu tady.
Podvečer je v městě významným. Připomíná si čas od první zmínky a radnice je dávno v slavnostním. Prostory plné hostů, znovu myslím na Slavičí háj. I on je tím, kdo mi pomohl k nominaci a posléze významnému ocenění městem Dolním Bousovem. Pak už z ubrusů mizí papírové tácky, výstava o patro níž je od lidí průhlednější, pojedu. Krajinou, která to všechno kolem mne sleduje a jen se maličko usmívá. Ví, jak jsem to vůbec neměl snadné. A od splavu rybníka, kde jsem první pastičkou okroužkoval překvapeného slavíka, jako bych z šumění sčetl: “Je to spravedlivé“.
Pak už se silnice zvedá k Bousovu vyššímu, Klenice se v tichosti oddaluje. Jsem přespolním dnes už, ale v řeči jsem jasně zdůraznil: „Nejmilejších ocenění člověk pobere doma, a já jsem z Bousova nikdy neodešel.“
