Černé žilnaté tělo stromu si řeklo o pozornost. Tlačím dlaně mezi vlny lesní kůže v cestě za souzněním s místní divočinou. Co si pomyslím, bude. Cestu zdejší znám a někde hluboko moje dávné otisky leží. Za chvilku ty kroky uslyším a zoufalý čas stane na lopatkách. Habr je letitý a má docela kliku. Terč jeho letokruhů smí dál narůstat a těsnopisem ukládat vše, co přijde.
Tolik viděl od kraje lesa svítání i soumraků. Zapsal režimy jak šly, i lidi v kotrmelcích. Rozkročen nad vším v dřevěném úsměvu. Zná všechna lesní čarování, poklady na stoncích, na nohou i na křídlech. O kytce nejvzácnější, co chvíli před podzimem skromně rozkvétá.
Sázím do křížení cest tabulky, aby lidi, až po nové stezce vyrazí, nebloudili. Jinak mi voní vyhrabaná zem na kraji a docela jinak v dolíku lesní pěšiny. Někde se drenážní rýč pere s kameny, jinde je práce snazší.
Viděl jsem motýly, co pamatuji z dětství. Z pobíhání s kusem záclony, co máma nerada oželela. Perleťovci stříbropáskové! Jsou tady pořád a já jsem se vrátil.
Řešetlákový žluťásek druhého pokolení, který už zkusí přezimovat. Kvůli petrklíčům, až jaro odemknou. Když to vyjde.
A žíznivá pestřenka, co cestu na jih má ještě dalekou.
Všechno do poslední tečky vepsáno do těch letokruhů. A já nebudu pospíchat za zatáčku, s čtením jsem ještě neskončil..
