To, že jsme svědky periodicky se opakujícího pohybu ptactva krajinou, je zábavné a pozoruhodné. Po všech těch „pralinkách“ však dorazí kocovina, ornitologické polosmutno.
O tomto čase nestačíme házet očima, šroubovat dalekohledy, zapisovat, chlubit se. Je opravdu čím. Kdejaká kaluž s blátem na okraji pole je plna stop bahňáků, zvečera i aktérů samotných. Stačilo by natáhnout sítě a ohlídat netopýry, aby pletivo nezničili. Nejsou s radarem zase tak dobří, jak se říká.
Srpen vytáhl dny, na jaké jsme zvyklí. Slavičí háj je útočištěm lindušek, to nebývalo, nebo jsem si nestačil všimnout. Nevysoko poletoval osamocený rorýs a člověk neschová údiv nad technickou elegancí opeřence. Kdybyste popadli židli a usadili se před tuctovou hromadou suchých větví u cesty, po chvíli zjistíte, kolik je tam ptactva. A slavík mezi nimi. Vydrží se v něm živit do večera.
Pěnice vlašská je málem každodenním odchycencem. S touto vyčnívající pěnicí je to jako s rákosníkem velkým mezi svými. Taky převyšuje. Pěnici jsem vyfotil spodní krovky ocasní, abychom si řekli: Tak by mohly vypadat ty pro slavíka tmavého, co se o nich píše po klíčích.
Ten znak ale silný moc není, i když připouštím, že oni na krovkách „barevnější“ obecní slavíci mohou být krve slité. Nicméně, barevně tmavší útvary ve formě lemů občas mají.
Opisoval bych stále dokola – parkem cestují krutihlavové i ťuhýci. Po ránu za první loviště jej mají rákosníci, než oschne třtina.
Díval jsem se, jak puklinami v zemi mizí voda pod terén. Jak prakticky je vše vymyšleno. Díval jsem se, jak vlaštovky loví v kukuřici a viděl jsem také léto utíkat..
