Zážitky! Někdy jich je nad hlavu, někdy jen k patám. Ale přicházejí, a to se má. Jako dnešní ráno u naplněné předpovědi. Byly ale i jiné, pojďme raději k nim..
Nejprve, je večer osmého a chystám prochytávku. Většinou nějaký je, vzácně nic. Z toho si beru téma na usnutí, jako brávaly děti makovinu. Tentokrát byli (slavíci) a zkoušel jsem po čase také sklopky v novém nápadu. Byli i tam a právě nad tou první překlopenou jsem zůstal s tváří v momentě zlomu zaseknutou. Z pod klobouku jsem z křoví od info-tabule vylovil pelichajícího dospěláka bez kroužku.
Upřímně, to už je druhý a v hlavě se připomněl prastarý tip. Tehdy se jmenoval: Změna místa pro pohnízdní pelichání. Pak se staly „ty věci“ u Vidlaté Seče východních Čech a od té doby klid. Až teď Slavičí háj a tady narovinu říkám, že jsem park v hnízdění pod kontrolou měl. Jinými slovy – přečtený a dokroužkovaný. Na světě je tak definitivně důkaz, že to prostě dost slavíků dělá a bylo by dobré zabádat.
Pak už je noc a potom nad ránem. Ještě tma bez kohouta a v síti – málem už tradičně pro tuto letní dobu – adultní barevný samec ťuhýka. Kroužkuji jej a pouštím pod ráno.
Pak už nastupuje půlhodinka pravdy na pohřbu pološera a já „je“ slyším. Jako tenkrát na Žehuni, znovu je slyším! Jsou asi dva (mladí slavíci přečasto cestují ve dvojici) a snad štěstí nepromarním. Šup do hlavní linie – a druhý v úleku do příčné sítě představené. Přednostní výběr a tušení dálek. Slavíci tmaví uherští. A pak u auta ten jeden v rozměrech, jaké mi nedalo sedlo Jeseníků ba ani Polsko. Monstrózní.
Ale znám podobná zděšení od slavíků obecných. Jen si chce v počtech chviličku počkat.
Chytil se modráček, jak už to bývá za rozbřesku zvykem. Inu, slavík. No a na rákosníky čas nezbyl. Obloha špitla: „Slevila jsem ti dost!!“.
Na kafe s zálivkou čas mít nebudu, nastupuji a padám..
