Nevěděl jsem o něm nic a dnes je jasné, jak jsem se okrádal. Fenomén, který jediný umí dostrkat slavíky k sítím. A to jsem pořád věděl jen polovičku. Druhá si dávala na čas a čekala, zda mi to někdy dojde.
Plácáte se v pokusech a cesta, která už už se zdála být schůdnou, za první zatáčkou měla vrata. Vracíte se o dvě políčka zpět, padá ale dost brzy znovu šestka a vy se snažíte oprostit chyb. Ve starých botách po neznámém kamení vám při klopýtání podává ruku houževnatost. A pak se to stane.. Kousek čisté roviny přináší rozkoukání a hlavu k soustředění vážně vysokému. Vidíte končící noc, kdy hvězdy se klidí za oponu a kohout propíná hlasivky. První záchvěvy lanek a bělavá bříška podvedených. Když z kapsy sklidíte poslední křídla, spolu s krajinou se rozsvítilo i vám – co tak vyzkoušet hned večer pološero opačné? Kdy nejzazší odpoledne poklízí slunečno a sklání se k soumraku dne. Sítě jsou ve střehu a kapsy se pozvolna na konci slévají v plachtu. Doteď byl okolo klid a přehrávka za dohasínajícím dnem spíš straší. Ještě ale minutu – dvě, a vše bude jinak. Bude to jak na konci noci, jen v sledu opačném. A přibyde spěch. Už se síť vlní a o kus dál též! Slavíci, zlákaní z okolí (i neblízkého), narážejí a diví se stopce. Vy se nutíte ukotvit pod vlasy sílu pološera, abyste dle toho začali pilovat klíč. Pak je tma všude a divadlo končí. Může se sklízet, další hodiny by u tyčí byly zbytečné.
Tento dosud nepublikovaný objev věnuji všem, kteří k slavíkům líčí. Aby si nejen zachytali, ale i nachytali. Kdo najde čas a na ospalá víčka skřipce, pochopí ze slavičího světa zase o něco víc. Slavíci jsou konzervativně soumrační ptáci a jen v takových podmínkách se cítí bezpeční. Mění za šera pozice kolikrát pro celý zbytek denního pobytu. Letci (překvapivě) nejsou nijak dobrými a přeletů v prostoru se bojí. Pološero jejich zbobtnalým očím dodává odvahu. My ale ona pološera máme přeci dvě! Tak do toho.
