Prší, a mrzet mne nemusí neúčast v terénu, zapříčiněná pozvánkou do kovárny k průvodcovství. Žďár číslo deset, deset hodin ráno..
Nádherná stavba v nádherném místě, silná historie. A lidé v dešti přicházejí dost početně. Vlaštovky ve dvou hnízdech krmí mladé metr nad našimi hlavami. Očima sjíždím interiér, zastavený v čase opravdu hodně dávno. Komentuji vybavení, vyzývám k návratu do dávných časů. Kdo na to má, ať to udělá pokud možno hned. Ze všech sil přenesení v čase házím lano, protože sám vím, jak to tu muselo znít. Po čtrnácté je konec a sedíme s majitelkou a muzejníky v roubeném stavení přes dvůr, před fůrou koláčů. Necpu je po kapsách, ale jsou skvělé. A vlaštovky za deště pořád úporně loví..
V mailové poště přistála výzva k doplnění kroužkovacích dat a to bude (tradičně) napínavé na každý pád. Zdá se, že přibude nález. Doufejme že spíše zástih některého z opravdu nedávných slavíků. Dopřejme si ještě toho nedělního napětí a vyčkejme. Ano, to se dá očekávat, budou-li čísla základu, ptačí mlčení neobstojí. Nebude nejspíš náhodou, že dotaz přichází v čase prvních tahových vln. – A jistě – může být ze sousední vesnice či z druhé části města. Ovšem i takový výsledek má potenciál. My se těmito poskoky ze všech sil snažíme vpřed.
Prší. A předpovědi se za pochodu přenastavují. Přesto navečer odjíždím být připraven hrát. Nevíme totiž vůbec nikdo, zda ptáci nemizí i za zhoršených podmínek současných nocí. Pokud ano, než místa oschnou, jsme bez slavíků. Sypu sobě na hlavu popel za přepálenou radost nad stálostí prázdninového počasí během příslušných nocí. To jsem v časopise opravdu přehnal. Uznávám, ale už by snad stačilo. Bude to určitě příjemný pohled do jezírka v parku, ovšem, to je tak asi vše. Vyjedu ale, protože doopravdy víme málo. Dělal jsem to tak i v horách, zejména v Jeseníkách. Když bylo natolik nevhodno, třeba jen jasnou nocí, stál jsem u sítí se svými sny sám. Ovšem ale, že rád. Musím být s přírodou, musím být s ptáky. A i kdyby netáhli – kdo však to ví?
Prší. A hvězdy na plakátech blednou.. Pardon, nechal jsem se unést Plíhalem. Toho nám třeba na cestách životem! Nějak ve mně doznívá ještě to kovářské přespoledne.
