Nechodím kale chytat během roku, vlastně už nechodím vůbec. Proto jsem nadšený z každého druhu v parku, který síť podrží, než pro něj dojdu. Specializace na slavíky chce po mne hodin nůše, pak investici splácím dřinou.
Mám pocit, že dalším druhem na republikový odpis je sedmihlásek. Třeba se mýlím, já jej nepotkávám. Až dnes v příčné představené síti po ránu. Adultní krásný jedinec, samička. Elegantní.
A ještě před tím, jak se rozednívalo, dívám se do koruny oskeruše, téměř největšího stromu centrální výsadby v prvním sektoru. Po pažní polokryté větvi skáče slavík a rozčiluje se proti zpěvu za kulisou větví. Podobné situace dokáží naučit o daném druhu nejvíc. Ani nedýchám, jsme kousek od sebe. Vím, co bude, ale ještě se chvíli čertilo. Pak jsem si pro něj došel. Slavíci z šera se nevyplétají, vybírají. A jen ti, kteří nezdrhnou. Slípka zelenonohá ze sítě tentokrát vyskočila, láká je, když se začne hrát slavík tmavý. Zajímavé.
Začínám zkoušet další z vynálezů, chytání na pultech. Půjde nejspíše o samičky, protože jsou krátké a lehké. Bohužel jsem byl bez objektivu, fotky nemám.
Nápor rákosníků – těch zelenějších – nepolevuje. Přibývají k nim více však adulti. Kolik jich musí táhnout, těžko si představit. Za pár dnů neviditelná řeka zmizí. Odteče k jihu.
