Slavičí háj a já. Dva objekty, setkávající se ve stejném čase na stejném místě. On je místním, já dojíždím.
Přemýšlím nad ním, jak to asi má. Jestli třeba ví, že slavík z křižovatky od bývalé lavičky už je pryč. Už někde letí. Že zraje rakytník a jak podle budíku, přiletují kvíčaly. Že skončil čas velkých roháčů a někde budou umírat. Po sezóně. Že předvčerejší lijáky v noci zalily pukliny v zemi a tak vodu zapravují opravdu na jedničku. Že jsem nechtěl přerušit „šňůru“ a chytal dál. A pořídil poznatek poznatků. V čase, kdy začalo svítat a déšť se, nejspíš na přímluvu parku, ztišoval. Že večerní odchyt pro přehlednost, dal slavíků víc než odchyt hlavní.
A dnes po noci? Dál dobrý. Slavičí háj se mojí překvapeností chtěl bavit. Do sítě spadl ledňáček i se slunkou v zobáku. To už je rébus rébusů!
Co to znamená, tušit se přeci jen dá. Ne, ve Slavičím háji opravdu ledňáčci nehnízdí, ale…
Pak už se ráno staví na nohy a místo tradičního krutihlava návštěva jiná – strakapoud malý. Jako tenkrát. Hmotnost má stejnou jako slavíci.
Ještě před tím, když byla noc, síť se za jezírkem prohnula docela dost a už jsem pospíchal. Člověk neví, co tam může být, jen, že něco naletělo. Byl to mladý vodní chřástal a tentokrát jsem jej stihl. Šermuje mi zobákem před hlavou podobně, jak o pár hodin později rybařík.
Velcí rákosníci nezklamali, táhli ve dvou a ve dvou i odletěli. Nechci podobné party trhat. Zpěvné rákosníky komentovat nebudu – kolik jich je, alespoň si je člověk procvičí ve znacích.
Datum stoupá k půlce prázdnin, to už myslívám na náročnější zátah. Začne průtah od shora a nad kleštěmi se začne tetelit vzduch. Obávám se, že pak budu muset chytání na kanále odstřihnout. Nestíhal bych.
Jsme tak trochu detektivy po ptačím světě. Jeden slavík měl dnes dráp nabalený zatvrdlým jílem. Až jej odstranit dalo dost práce. Musel posledně v dešti sbírat po blátě. Umíme si pomáhat indiciemi všemožnými, ve snaze dohmátnout se pravdy nad příděl standardní.
