Naučná a zážitková stezka číslo čtyři se jmenuje K jižnímu okraji Dolnobousovska. Budoucí trasa je lidem dosud neznámá, mne ovšem přivádí do míst, která znám z dětství. Čas mnohé mění, i krajinu. Zde je obrázek pořízený z místa, kde bude dubová lavička.
Hrušeň přežila, je ale dávno už sama, dokola prázdno. Býval tu rozlehlý ovocný sad s pastvou krav, z kůlů ohrada, všude hnízdili sýčkové.
Tady bude zmíněná lavička, před vstupem do lesa.
Na kraji lesa jsem dokonce našel i modřín, na který jsem vyvěsil první ptačí budku po obrácení se v lepšího. Ne, už tam není a z modřínu je souška. Ale vydržela do doby, než se k ní prokácím trasováním. Musel jsem k němu jít se dotknout a postát chviličku. Ještě asi od těch dob dlouho sílil, býval hubený, když jsme se visěli tenkrtá. Nevěděl bych o tom nic a nikdy bych sem už nepřišel. Okruh bude nádherný, ze všech nejdelší.
Našel jsem při práci hnízdo kosa. Nemohl jsem událost dostat dlouho z hlavy a došel jsem v úvahách tak daleko, že bych snad specializaci – kdybych měnil – vyměnil za tyto kosy. Nikdo to nemá a nic o nich nevíme! Divoké lesní zpěváky, co k lidem nikdy nevyšli. Jsem přesvědčený, že odlétají na zimu k moři. Jak bývalo dřív. Že zvyky prostě drží. Nemusí to být pravda a třeba se opravdu přimknou i oni k lidským obydlím v čase mrazů, ale nevíme to. Protože o nich nevíme opravdu nic.
…………………………………………………………………………………………………………………
V Slavičím háji létají roháči. Nikdy jsem je v něm neviděl. Buď je „jejich rok“, nebo toho o prostředí ještě moc nevím.
Pokus odchytit pro kontrolu převlékání starého slavíka nevyšel. Ani jsem úspěch neočekával. Ale ozval se, to ano. Už příležitost nebude, od páteční noci začnou odchyty letních slavíků.
