Žně mikropříběhů ze slavičí krajiny (mezi zámkem o napíchnutém půlměsíci a řekou keltů) míří k dožínkám. To zase včera bylo…
Domů jsem vezl rovné dva. Je to málo, je to dost? Nebo hodně? Je to akorát! Úměrné času po práci i obavám z bouřek, co vandrovaly kotlem na střední Klenici. Do proluky jsem se vtěsnal, tropických momentů užil, je o čem přemýšlet v doznívání.
První slavík byl veletěžký, ale tentokrát naletěl paralelně strčené tiché šestce ze silonu, která se musí před chytáním někde namočit. Sedl si do dlaně a čekal (myslím) zkušeně, až přijde zvážení. Že by rád zase už šel. Vím na něj dost a po včerejší kontrole ještě víc. A dozví se to i Kroužkovací stanice, po přidání do spisu. V roce devatenáct jsme se viděli prvně v noci. Byl mlád (i já byl mladší). Usadil se za okrajem našeho parku, v roce dvacet jedna jsem ho v místě prokázal. Pak se terén zmenšil a on to vzdal. Teď je na „Soutoku“, kde dva roky bylo pusto. Volnočasovci tam při kempování ostroh zmydlili. Už se ale hnízdí a je to on, můj známý. Poděkování míří k proužku aluminia v omšelé ražbě, že srdnatého majitele doprovází a ku mne za přeskvostných konstelací tiše promlouvá. Děkuji.
Druhý byl dosud bez odečtu, věkově s prvním v zákrytu. Pochází rovněž z noci, logicky tedy stejného roku devatenáct. Že přežil a přežívat umí jsem se dozvěděl právě včera a je mi při tom pokaždé nevýslovně. To místo jsem neznal – a přeci je Slavičímu háji na dosah! Přechodně bíle svítící černé bezoví u plotu zmrzačené fabriky, torza zemřelých bříz, jejichž místa pod sluncem svižně přebírají vedle stojící druhové, k suchu odolnější. V poli zaseté kukuřice poodstoupená vrba staršího roku narození, grafiózou obtěžovaná ale s pěkným podrostem, je oponou, před kterou postavím síť. Bouřka, co původně chtěla směřovat po Jizeře (jak první u nás dělají), když viděla v strachu opocené mé čelo nad ornicí, ukročila požitkářsky ve směru k nám. A mohlo být zle! Slavík do sítě ale přispíšil a už jsem očima olizoval stočený plech. Determinace, biodata, promluva o naději spolu s pohlazením po křídlech, a už je zpět v bezinčí. Budu to mít k autu časově tak akorát. Ale s radostí nálezu netušeného. Jasně, oni si žijí po krajině, kde o nich ani nevím. Jen prostě se vrací, dokud to jde. Dokud na semaforu visí zelená. Ne třeba na flek. Do krajiny. A já to můžu sledovat. Učit se z toho – a na rovinu – zkoušet jim pomáhat. Zase jsem se posledně moc pěkně domluvil s lidmi, kteří jistý břeh vlastnili. Příště posečou kopřivy teprve o prázdninách – jestli prý to stačí? Mláďata ale neohrozili, hnízdo bylo někde v ústraní. Chci mít hezké dny a lidem to prostě věřím. A ono to tak popravdě většinou i bývá. Prostě – nevěděli a nic jim to neomezuje. Najednou znají, že tam je slavík.
Naděje – tu tahle krajina potřebuje! A já jsem povinen i tady o tom mluvit. Už proto, že k dnešní úrovni jsem se prostřílel prakem.
A třeba i pro tenhle obrázek…
…z míst, kde Klenice po levém břehu přibírá na cestu Trnický potok. Kde slunce jen v puntících prostoupí olšemi zhoupnout se na dvoumocné vodě. Jen v drobných záblescích, které však rozhodně stojí za to!
