Měli jít krajinou a někde se zapomněli. Dobře nám!
Květen umí v přírodě čarovat, má-li na práci klid. A letos to vypadá, že mu nikdo hůlku z ruky nesebere.
Byl jsem tam zase včera, musel jsem. Je to podobné jako u štamgasta. Ví, že má spolustolovníky židli od otevířačky dávno poodsunutou a všichni s pěnou na kušnách čučí ke dveřím. Musím! Musel jsem aspoň na pár hodin. Tolik roků vím, že teď se dá pěkně zachytat. Slavíci jdou. K přehrávce klidně přijde i ona, přestože má úkol s hnízděním. Proč přijde, je doufám jasné. Genetika na potomcích to věděla první.
Jedna, dvě, tři, čtyři, pět… . Víc plácků neudělám, víc času nemám. Dolnobousovsko – kraj, kam sjíždím od nás opravdu rád. Jaká může být prokroužkovanost? Přemýšlím přijíždějící. Odpověď mám v závěru vynasnažení, pět slavíků v ruce a na kleště jsem nesáhl! Tak tohle je už možná ona specializace. Vrací se ti ptáci, a mají kam. První slovo jde za jejich dovedností, konec věty je trošičku s mým přičiněním.
A ještě jsem si u Podlesáčku pod hrází dovolil radost z soudku jiného. Takový čas jsem tam nebyl a teď scházím po naučné stezce číslo tři ke studánce. Bude zničená? Bude samý odpad? Bude počmáraná? Poteče vůbec?? Tak, a já v půli olšinové cestičky něco slyším.. Podívejte se.
Kdybych tak dneska měl o půlhodinu rezervy, odtud by se mi hodně nechtělo. Studánka žije a je uklizená! Tak, tyhle obrázky fakt můžu. Dávám ucho, na které slyším líp. Zurčí, ona nádherně vydechuje!
Bylo to dnes tady samý vykřičník, omlouvám se, ale jinak to nešlo. Je totiž máj!
Tady by mohl být vykřičník další – šest let stejná křídla(!) Stejně unikátní, ve vztahu k vrcholu.
