Všechna ta zavírání obrouček se slavičími čísly jsou zakládáním naděje na odchyt kontrolní. Často se na takový člověk nadře, ale úsilí se vyplatí. Najednou máme posun v bádání a možnost porovnávat. Místo kroužkování, změny v rozměrech či jejich ztotožnění, chování slavíka se zkušeností směrem k člověku, máme i prostor k pohledům „do dálky“.
Vždycky, když v prstech otáčím a posouvám čísla pro zapsání, vždycky to za mnou přijde. Myšlenky na uběhlé. A kroužku závidím. Závidím, že ví na slavíka tisíckrát víc než já. Létá s ním za sluncem a pak se vracejí domů. Se mnou se nemažou a nechávají o vědomostech kusých. I ty však s chutí převracím ze všech stran s hlavou ve střehu. Musí nám stačit kroky jen pomalé, víc nevydupeme. Proto onu pověstnou káru táhnu krajinou takových let. V začátcích jsem se s ní víc plazil, chabě postrkoval. To už je pryč, legrace končí. Znalosti kvartetu desítek let neodpovídají, bylo vážně nezbytné přidat do kroku. Naštěstí nabídla pomoc zpívající krabička a vycházky s ní jsou efektivní.
Na obrázku je křídlo, poškozené útokem predátora. Schází 10. ruční letka s 1. loketní. Jde o dalšího z hrdinů, jenž se vysmekl smrti.
Chytání pro kroužkování je díváním se do slavičích dnů z hrstky centimetrů. Hodí se u toho být pozorným a fantazii povolit opratě.
Protože už bych sklouzl do vypisování magnetických efektů, co zálibu dělají závislostí, vstup dnešní končím.
