Slunce mělo za sebou už pořádný kus cesty, když jsem se rozhodl stanout v dubovém lese.
Dubový les je jiný než býval, když jsem tu seděl a psal o jeho slavících. Řadu let byl dokonce bez zpěvu, dnes už se k němu vrací. Tady je důkaz.
Měkké světlo stínovalo paže mocných stromů, dole končily sasanky, kvést se chystaly konvalinky. Na tom se nezměnilo nic.
Zas to tam se mnou natolik cloumalo, že bych psal příběh znovu.
Rituály jsou k životu fajn, sám jich několik držím. Tady kotví jeden z nich. Studánka je po zimě vždy plna listí. Toho, co došustilo a spadlo k zemi, když už se pupeny zase zelenají. Je totiž DUBEN.
Když večer sílil a dýmy vzduchem odněkud táhly, v kleče jsem mezi prsty filtroval chladivou lesní vodu. Dosáhnout ke dnu polkne ruku po loket, nezdá se to. Odebraná biomasa hladinu snížila, ale deště ji brzy doplní a zase až do opadu udrží v lesku. Však už dorůstající měsíc si nás oba prohlížel. Dnes ještě ne, dnes se lesní očko nevyčistí, ale zítra, pokud se tady sejdeme (dochytáno totiž zdaleka nemám), zítra už vodu s nocí roztřpytí.
