Dočkání se

Žádné komentáře u textu s názvem Dočkání se

Počínaje nocí z dvaadvacátého dubna po včerejšek se teď děje za nocí něco, na co vždy čekám, zda klapne. Slavičí příletové supernoci!

Od devátého chodím poctivě jejich i mojí krajinou a – málem, co potulný flašinetář – hraji. Hlavu o naději, že zažiji znovu, co někdy se stává. Že to sem prostě Afrika strčí a ráno jsou slavíci ob jedno místo, nejvýše dvě. Dobře, někde ještě snad tři. A přesně to se letos přihazuje. Fenomén jsem zachytil, zmapoval, teď dokumentuji. Nadřu se na takové poznatky jako mezek, moc dobře ovšem vím, že přesně to má cenu. To dělá výzkum seriózním.

Děti ze školy, kam mám zas pozvánku k povídání, už čtou prý ze Slavíka z dubového lesa. Nalistují-li o Noci velkých ohňů, budou vědět snad tolik, co nyní prožívám v oscilaci. Nikdy jsem předtím knihu nenapsal a přál bych každému. Nelituji, že dávno k dostání není, ona neodešla. Žije si vlastním životem ve své výpravné laskavosti.

Poznám většinou docela tak nějak přesně, kde přebývá slavík ku mne zkušený a kde tomu je jinak. Zkušený pak bývá v ruce vzácností, většinou playback prohlédne a hlava jej do prohry nepustí.

I tito dva o čase kroužkování bývali mladí.

Kdyby se zkušenostmi pracovat neuměli, byli by dávno po smrti. S velikou pokorou i úsměvem v tváři balím pak fidlátka a po „udělání docházky“ přecházím jinam. Příležitost se dostaví v čase. Z tří letos odečtených kroužků jsou všichni famózně z letních nocí, z pod tmy. Ještě ale o takové poznatky stojím a monitoruji hnízdiště dál.

Chtěl jsem dnes napsat ve věcném tónu a taky jsem to udělal. Šlo by ale v momentě podlehnout objemné škále nálad, kterou pozdnědubnové dny obsahují a vyznat se z pocitů velekrásných. Nechám si zmíněné k dětem od školních stolečků.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *