Třiadvacátý duben je od rána příletovým pro prvního slavíka z našeho parku. Samozřejmě má kroužek. Už to by byl důvod zde dlouhý čas žasnout, jak je to všechno vlastně možné? Ono ale číslo vypráví příběh složitější..
Má čtyři roky ptačího života. Chycen byl sice ve Slavičím háji jako ten rok narozené mládě, když přišel po červencové noci za přehrávkou. V roce 21 se ztrácí z dohledu, ale hned další v příletovém rekordu sezóny je chycen přes jedno hnízdiště jinde. A dnes potvrzen z parku. Co udělá? Nejspíš zůstane.
Jsou to hezké pocity, vidět ty ptáky i po čase dýchat. A přestože svým chováním mistr trošku „kalí vodu“, úplně málo o něm nevím. Nebýt „tiché“ sítě, nechytil by se. O přehrávkách s notnou dávkou technického šumu si podobní dávno myslí své. Když všechny rozměry z jeho postavy nasnímám a zapíšu, dívám se před vypuštěním na křídla. Obdivně. Ta jej přehoupla přes moře písku i vody, podél kopců, i přes českou hranici. Před pár hodinami, protože včera tu ještě nebyl. Pod rozfouknutým peřím svítí žlutá zásoba tuku, rozvrhl si cestu na pohodu. Však se nevrací prvně.
Nikdy mne tato činnost nepřestane fascinovat vzdělávacím potenciálem. Co všechno mám možnost se z toho naučit. Samozřejmě, jde o materiál spíše našeho pověřovatele, ale stejně ve svobodě máme tolik prostoru k bádáním svým! Jsem jedním z těch, kteří ze šáncí těží do hloubky.
