Škoda, nechat nevyslyšené. Alespoň jednu z drobností..
Do kotle se loudavě nasouval večer. Stál jsem na břehu rybníka a zapisoval, že slavík ještě nepřiletěl. Lehce foukalo po hladině a po přeháňce se vzpamatovalo slunce. Podhlédlo olověnou zeď a posvítilo do vody. Od směru, kterým na konci léta z kosy odlétají bahňáci. Měkké světlo mezi statnými těly jasanů rozněcovalo zákoutí, zelená, co nikdy nebyla zelenější, stříbřila navíc v kapkách. Stál jsem jako omámený. Krajinu znám, ne ovšem dopodrobna. Stav trval jen chvilku, slunce mívá o těchto denních hodinách poměrně naspěch. Prosil jsem všechno okolo, ať ještě chvilku trvá. A možná, že mne to vyslyšelo. Z posledních sil paprsky zaklouzaly vlnami, které šly také už pozvolna ke dnu. Pak se voda vypnula jak plátno k rukám malíře, slunce zhaslo – a ani na druhý pokus se slavík v místě neozval. Ještě.
