Zkušenosti s letním chytáním slavíků pro kroužkování vyjdou zanedlouho v našem časopise. Napsal jsem vše, na co se mi povedlo přijít a podepsal. Tím za poznatky ručím. Je to ale současně spis poslední, přestože se něco, někdy, nějak, někam ještě posune. To nakonec celé sevřu do knihy.
Když člověk tu „slavičí šňůru“ jede takto rok co rok, snadné to není. Na druhou stranu, vůbec si bez ní už běh roku nedovedu představit. A tím, že se slavíci vrací, tím mne i zavazují. Je za tím objemný sud zvědavosti. Každé nalíčení je jiné. V něčem, někde, nějak. Budu teď trošku drzý, napíšu-li: „A taky s tím jde i věda!“. Ta věda totiž musí být na prvním místě! Proto je licencovaným umožněno lézt ptákům do života. Mít přístup šetrný a ochranářský aspekt nespouštět z dohledu ani v nejtemnějším křoví. Musí jít s tou vědou ruku v ruce, jinak jsme v snažení poloviční.
Jdu po čase zas mezi děti do jedné dost dobré školy. Kolikrát jsem už podobně směřoval. A že uslyší před tečkou za vyprávěním potřebu neškodit, jisti být si zas mohou. Nenutím je přírodě pomáhat, protože příkazy nejsou to pravé ve věku, který přede mnou stojí. Postačí neničit, neškodit, neubližovat – příroda si bez lidí výrazně pomůže sama. Vidím to na kdejakém úhoru, skládce, staveništi. Co tam je přechodně života! Občas i slavík k tomu. Proto jsem ten svět objevil, hledání slavíků mne jej představilo. To jim potřeba též přidat k bilancování. Vzali mne za křídlo do míst, kam lidé obyčejně nechodí – a když už, pak mají starosti docela jiné. Ten svět na nás tak nějak kašle, jsme mu ukradeni. Dostává přes hubu, zavírá oči – a drží, co vydrží. Tak aby vydržel, udržel se, aby jar nových se přeci jen dočkával, proto v součásti osobní výpomoci platím a vedu i slavičí stránku. Abych zažité mohl vyjevit, shrnout i oslavovat.
