Mezi Březnem a Skyšicemi prší přesně podle předpovědi. Nikde nic není, stav nenalezení trvá. Prolezu kompletně ještě kotel Klenice, byl jsem tam už posledně.
Není nikde nic. Jen černohlávci aktivují, čerstvě přilétají. Poslední kontrola bude na kose Červenského rybníka. Je to daleko a cesta blátivá. Jdu pěšky. Po stezce číslo dvě žvýkám listy česneku. Cyklisté terén nešetří, je rozbrázděný. Co je tím, co mne posílá po krajině z místa na místo po dnešním padesátikilometrovém okruhu? Jde o pracovní vytrvalost, je mi vlastní. Když jsem si úkol vytyčil, je potřeba splnit. Jen tak můžu být půl života sobě sám vedoucím, ředitelem.
Dávno neprší, ale za rybníkem mraky nachystány. Je po devatenácté už čtvrt hodiny a teprve chystám playback. Už člověk ani snad nečeká odezvu, jak přejde pár strof, vypínám a chvíli postojím v pátravé poloze. Jenomže teď jsem ani nedohrál! Ze strany za cestou do přehrávky vletěl originál, a ne zrovna tiše. Skočil jsem po vypínači, snad včas. Slavík přede mnou přeletěl cestu, abych vystřízlivěl. Auto s náčiním mám kdesi u hráze rybníka na samém jihu, noc osahává kliku a co nevidět za ni vezme. Kvapem táhnu k jihu pobřežím a objíždím rozmoklou cestou k bahnité šíji. Na můstek. Jen aby slavík vydržel, třeba místní vůbec není. Do staré ulice nevlezu, stojí v ní voda. Tahám rychle přímo na cestě, do navážky z cihel tyče kupodivu jdou. Ani se raději o čas nezajímám, rosil by mi čelo.
…
Pak balím a zapínám foťák. Chystám slavičí kroužek, měřím. Trpělivost růže přináší a já mám od devátého apríla vázu nachystanou. Letos je tedy příletovým dnem 17. duben a je jasné, že slavíci změnu chování neplánují.
41. rok to takto prožívám a nepřijde mi to nezajímavé, nedostatečně dobrodružné.
