Posledním místem je hnízdiště číslo padesát čtyři.. Je patnáctého, půlka měsíce. Ve vzduchu jsou návraty cítit, ale tak jsem to měl už chvilku po Silvestru. Pěkně se tím opíjím, že – už zítra. Zítra už tady musí být! Pak člověk zjistí, že má u dopravního prostředku „vítr v nádrži“, je dvacátého, a nic.
Směřování k setkání se pozná také podle okolních signálů. Podle opeřenců jiných. Z pěnic jsou první černohlávci, vlaštovky nad vodou už patří do obrazu letošního jara stabilně, čápi na komíně dávno dva, orlovci už k severu proletěli – dočkáme se.
Kdybych prvního z nich už měl na papíře, nebylo by se na co těšit. To je jako z dětství, když si sladkou tyč z poutě schováváte „na potom“. Nad slunce je přitom jasné, že chutná nakonec o mnoho víc. V březenském parku ale o nějaké schovávání na potom nejde. Tam je hnízdiště vzadu u silnice, kde se posledně zdálo, že krátce zazpíval. Jde o místa prokroužkovaná, ptáci mne znají. Šel jsem tam tedy po dvou dnech a zas bych si vyčinil. Neumím se ani po čtyřiceti sezónách na ony „pralinky“ setkávání připravit. Zase „něco“ přeletělo v odezvě cestu, rezavé jak liška – a hlavně – o mnoho menší než drozd. Ten by snad jediný mohl být záměnou. A ani nedovede být pořádně rezavý! Slavíci jsou v peří od loňského léta pořádně „rozsvícení“. Vyšisovalo v Africe rovníkovým žárem, sem jej letí ukázat. Byl to slavík, vím to na slabších sto procent, ale nezapíšu to. Počkám na návštěvu další a pak mu to spočítám a případně dopíšu. Z toho třináctého.
Jinde všude bylo poctivé ticho, napětí by se dalo krájet. Přijde mi, že krajina už vidí pár kilometrů odtud na jih a má je zaměřené. Ony totiž trnky (v Čechách opravdu trnky, ne švestky) teprve pokvetou. Poupata pnou slupky, dnes nebo zítra usilí na ně praskne. To už ale slavíci opravdu budou. I tam, kde se na mě zvědavě přišli po větvích podívat všichni místní ptáci, co se to u cesty v notách zbláznilo.
