Když se z toho zvolání oklepete, pak už je jenom hezky. Rybník u Března, plný ptáků..
Oblast slavičích hnízdišť zatím navštěvuji nahodile – a včera moc dobrá zpráva – všechna hnízdiště žijí!
Honily se bouřky, tady jsem vyfotil tu, když jsem končil kdesi docela jinde, u Husí Lhoty. Je nad Bezdězem. I to je tak trochu rám obrazu zdejší krajiny. Je na něj vidět, i když až tam nejezdím.
Nikde se slavík neozval, ale já vím, že už tu první bude. Krajina to taky ví, jen neřekne. Ať si hledám a zasloužím. Já ale, jak nevyjde prolamování rekordu, nepotřebuji uhnat poté každého, který se kde zastaví. Stojím o nějaký relevantní údaj příletu domů. Až bude jeden tam a druhý tady. A třetí, až bude taky k objevení. To už pak ukáže na návrat zaevidovatelně. Je to příroda, jinak se spolupráce dělat nedá. Už tak jsou mnohé grafy a tabulky směšné podobně, jako byly donedávna některé představy o králi pěvců. A to je krásné, hledat bude co pořád! I tehdy, až už mne nohy krajinou nebudou chtít vláčet od křoví ke křoví. Pak tělo složím pod vrbu v Slavičím háji a budu jen spokojeně dýchat. Nadechovat vzpomínky, vydechovat vteřiny vymlsané.
Čtenář ale možná spíš chtěl číst o tom, co se děje teď v nocích, když transfery jsou opravdu slyšet. Tak už jen krátce – letí se! Starší a zkušení budou přistávat. Krajina zpoždění dohonila. Trošku se lekla nedávno, ale teď to už zase jede.
Ptáci se páří, všude se „paří“ až se z nich páří. Jedna noc? Dvě? To nevěřím! Dneska jsou tady. Ta Noc totiž už byla! (Vidím to z okna).
Poznámka:
Slavíci ani po jednačtyřicáté nehodlají na svých příletech nic měnit. To je už jasné.
