Zatím nejsou. Třicet hnízdišť mlčí.
Stojím za hřbitovní zdí pod břečťanem. Hroby se přede mnou v tichosti propadají, zpívá konopka. Je karmínová, takže tu už něco zažila. Slavíka jsem hrál velmi decentně, nejsou.
Lokalita polomrtvá jen jedna, usmrcená žádná. To není nejhorší skóre. Na tu polomrtvou slavík přiletí. Je krásné za přehrávačem uvažovat, na kterém kilometru od Afriky „domácí“ právě je. Někteří z nich zcela jistě ještě ve směřování k Africe, ti už ale nikdy domů nepřiletí. Když je bezvětří, těžké vůně kytek plují nevysoko nad koberci. Poznal jsem to při zavazování boty a pak chvíli chodil cestičkou anglického parku předkloněný jak po tancovačce.
Pro mne jsou všechny podobné objevy čistou neskutečností. Nevím, jak to je možné, snad že mám dost času a nikam nepospíchám. Za půl odpoledne třicet plácků. Poctivě prohraných. Ten pocit, než člověk pokusem vyjde naprázdno, ten mě baví. Uši chtějí už slyšet, ptáci to vidí jinak. Dlaně mám zničené od železa, ale peří prvního slavíka má hebkost, že ji nahmatám a skrz kůži dovnitř protlačím. Už, aby to bylo! Ruce jsou připraveny.
