Jsem vzpomínkář, a přestože se nosí nezdržovat minulostí a upalovat vpřed, já to tak nepotřebuji. V krajině mám už tolik míst, co mi podala ruku, se slovy: „Vydrž chvilku, Pavle, něco by tu pro tebe bylo.“
Když točím po kruhu na předměstí, vždycky se tam podívám… Do keřů nad svodidlem. Podanou ruku jsem tenkrát přehlédl, ale to jenom proto, že jsem se soustředil k novináři. Aby z terénu do redakce přenesl důležité. A pak se to tedy stalo, docela bez varování. Největší ryba v síti pátrače po slavících!
Uvědomil jsem si to včera, když jsem listoval literaturou a možná už po sté se plížil ve stopách esa na slavíky hybridní zónou východního Holštýnska. Všechno mu věřím a je mi ho líto. On měl být slavným. Věty, co napsal, přesně odrážejí, co přišlo na dálničním sjezdu u Mladé Boleslavi po letech. Jen akci tak nějak do konce nedotáhl, slavíka pustil a víc se nestalo. A už nestane. Jen ty jeho věty popisu setkání s hybridní samicí zůstávají a varují každého, kdo k slavíkům líčí, že přihodit se může úplně cokoli. Měl kolega proti mně výhodu navíc. Pátral, se silným zázemím, přímo po hybridech slavíků. Ve správných časech, na správných místech. Díval se do hnízd, kam geny vložili společně slavíci – tmavý i obecný. Já, od zóny křížení vzdálen, podezírat jsem musel nejprve vůbec, že slavík není druhově čistý. Naštěstí nebyl v mé ruce takových znaků prvním a před objektivem novináře jsem ho hned nevyhodil do vzduchu. V ruce potřebně „přidrhnul“ i s mikrofonem na obličeji. Navíc jsem stačil vnímat, že kus dál mladé vyvádí párová dvojka čistých slavíků. I stačil registrovat, že tím, který huláká za mými zády, je lichý robustní slavík s kroužkem od druhé strany nájezdu ku Praze, z loňska. Bylo mi jasné, že se o ni po celé jaro marně pokoušel. Z Afriky domů pospíchal naletět. Byla ovšem krásná. Mohutná slavice, kde máma, co ji hřála, musela být černá. Kvetla tam liánová růže, šíleně vysoko nad kudrnatou hlavou novináře a tak ji do vstupu přibaluji a říkám: „Tady je tolik cizokrajnosti protierozně vysázené, že slavíci ani nepoznají, že už nejsou v Africe“.
Bylo to tehdy, s přispěním kliky, za hranicí uvěřitelna. A výzkum k sobě najednou přitáhl pozornost odborníků. I politiků.
Chodím zdejší krajinou jak chytač Míly Nevrlého, co vláčí pastičky po Jizerských horách. Vyměnili jsme si jednou napsané knížky a pro mne šel životem další silný okamžik. Naučit se s větami tančit, jak umí on. Vytáhnout z krajiny o něco víc, než možná hodlala říct. Ornitologie je skvostné uhranutí, a ptactvo po krajinách, vysvlečenou srdcovkou na dortu, proslazenou dvakrát!
Jsem už mnoho let chytač jen sezónní. Zahradou se už znovu na sever vracejí čížkové a já se nepřinutím vercajk rozmotat. Jak ale za měsíc ucítím slatinnou vláhu od rybníků, vyrazím na modráčky, a tím všechno zas začne.
