Vím to na sebe úplně přesně. Opouštěním je totiž i současné opadávání listů. Však ony se zase objeví, tolik písňových textů to ví. A já si takové zpívám. Přesně tady je vtěsnaná naděje – ano, naděje. To slovo patří v mém slovníku k nejcennějším.
No, tak teď stojím před sítí za kovárnou, ptačí ráno pryč, přijde ale další. Slyšíte to v tom? Přijde! Víte, jak to je: Dokud nám to v košíku třepe, nebojme se vyhlížet.
Síť v zahradě už poslední dobou moc nedává, nemá co. Hrstky lesních i pololesních opeřenců prošly zahradou, jsou už kdovíkde. Možná jen za vesnicí, jsou ale pryč. Aktivitu zachraňují místní, ale ty vnímám jen co obrazu rám. Snad se nezlobí, mám ale opravdu raději cesty.
Do sítě sletují už i odolnější listy. Kde jsou ty pěnice? Rehek kominíček. Pod lípou, vzhledu deštníku, se od rosy leskne baterie. Nad ní kapesní přehrávač, šumí zpěv králíčka. Toho obyčejnějšího. Je ale obyčejnější druhého něco na přírodě?! Beru zpět. Když se králíček chytí, je k obdivu stejně. Pak vidím od výhně, že proti lipce v síti cosi je a jdu ven. Dnes už se jeden králíček chytil, i když tah končí. Jsem dva kroky od jezírka při vlasatém modřínu a vidím, že „malý král“ to není. Budníček, i když jejich čas je už z většiny taky za horami. Sletěl za zpěvem králíčka. Dívá se na mě, jako já na něho. O tomto čase je už třeba na tuto ptačí skupinu dávat veliký pozor, protahovat mohou budníčci z ohromných dálek, všemožných přiřazení. Na určování dost náročné. A hned je mi jasné, že taková chvíle zahradou právě běží. Budníček je po vrchu přísně šedohnědý, nadoční proužek nabéžovělý, vycházející z bílého základu, spodina těla právě tak. Jen lemy letek a mírně rýdováku drží zelený tón. Tady není dál co určovat, Kněžmostem před polednem cestuje budníček sibiřský (Phylloscopus collybita tristis).
Kolikrát jsem si říkal, kdy to vyjde. Oči už chtěly dávno dívat se k tajze. Do jehličí tamních svérázných jar. Normálně by z domova odtáhl do Indie, ale i v ptačím světě se někdy přihazují věci. Má černé nožky, měřím z něj úplně všechno. I na něho už je dost vysoké datum, proto i tuk s tím ladí. Vyháním obyvatele domu, ať se jdou na hosta podívat, než odletí ke mlýnu.
Má čerstvě kroužek českého muzea a může v postupu navázat. Už jej nejspíše nikdo z lidí nepotká, a přeci jsem si dal na okroužkování záležet. Odletěl, a já věřím foťáku. Jak jsme dřív mohli kroužkovat „bez“. A dobrá zpráva nakonec – ve foťáku mi zůstal.
Závěrem: Už vím, proč sletěl za zpěvem králíčka obecného, někde si ty dva borce z jehličí poslechněte.
