V kovárně je jednomu dobře, ale když můžu chodit přírodou, je to fantazie! Každý pohled něco nabízí.
A je to takové odcházející, muselo to přijít. Jedli jsme, pili, hodovali, je po posvícení. Co chtělo odletět, odletělo, nebo se rychle chystá. Strčil jsem v parku hlavu do rákosí, tam je ještě síly! Už ale šustí – a to jsem vždycky říkal – rákosníci mají spěch. Už jich je pár.
Ještě nepřišel ten mizera vítr, ten „na draka“. Už ale spěchá, bude to brzy. V radosti si dělám vše, co mne napadá. Stavěl jsem na hranici v rohu obří berličku pro poštolku. Vůbec jsem nevěděl, jestli to sám zvládnu zvednout. Pršelo mi na sklo, tak jsem přemýšlel, pak šel… a zvedl.
Co je všude po dešti na slunci ještě motýlů! Modrásci na štírovníku i na jehlici, té tu je jediný malý keřík přesně u toho majáku. Žluťásek čičorečkový, pozdní letní pokolení. Okáč zední, tak skromný motýlek! Pestřenky, právě migrují k jihu. Vůbec nevíme, „která v přírodě bije!“ Kolik tam je všelijaké nádhery.
Ještě jsem předevčírem určoval po mailu nahrávky slavičího volání z Moravy. Dva pozdní ptáci. Chtělo by to ještě jednou do noci, ale už mám vše zabaleno a sepsáno do sborníku. Jestli to vezmou. Díval jsem se z auta na modrou oblohu k horám, když v háji pršelo. Ten mrak už ale odcházel, jen ještě nějaké kroupy dolů vymetli. Vidím tu výšku a přepočítávám v hlavě slavičí kroužky, které po ní postupně odletěly. Pro tři sta devatenáct rezavých, nějaké tmavé a i ty modré. Nikdo v těchto místech nikdy takhle neuvažoval, já se tam pořád dívám a říkám: „Je to možné? Z této oblohy, za půl druhého měsíce školních prázdnin tohle tady nacvakat?“ Odletěly. Pod čísly vlétly do světa. Kus plechu, co mi dokresluje život.
A motýli dál poletují v kytkách..
Cítím podzim, stromy už si o něm chviličku vyprávěly. Snažím se se vším tu splývat, oděvem, hlavně však myšlenkově. Ze všeho číst na každém kroku. Opravdu na každém! Divoký holub z centrální vrby, co ještě nedávno hnízdil, nikam už asi neodletí. Nebo jen na dohled k městu. Srna – větší a menší – vyšly ze stařiny. Ta jedna se otáčí a myslím, že děkovala. Neslyšel jsem ji dobře, ale asi jo. Nevyháníme je, i když ten se špičatou hlavou nám tady uškozuje. Připlotíme kmínky, na kterých záleží, ostatní je (i) jeho.
Jdu na kafe. Od stolu mne už pěkných pár vteřin přesvědčuje, že volba by to byla pro tyto momenty ideální. Voní, a je takové… potemnělé.
