První dny září završí další ročník nočních odchytů slavíků a přijde čas přemýšlení. Je podobně krásný jako chytání, takové dožínky. Zas ovšem půl roku nesáhnu na sítě, vrátím se do pracovního procesu. Slavíci mezitím obletí kus světa, zestárnou, a vše co bude možné, podniknou pro návrat. To už půjdu naproti.
Poslední týden prázdnin se u sítí při baterce nedá už mnoho očekávat. Obecní slavíci jsou kolem moře, průtah tmavých se vrcholu začíná vzdalovat. Schéma mne ale zavazuje vydržet v nasazení a pár dnů ještě ponocovat. Výsledky za to stojí, slavičí migrace je téma impozantní.
Budu se sebe vyptávat, kam jsem hledání postrčil, volat po důkazech. Dláždit z drobných kamenů cestu poznání, v třiaosmdesátém na zelené louce zahájenou. Nikdo to nedělá, aby si neuškodil – ano, musel jsem několik hypotéz přepracovat pro zbrklost, naivitu a spěch. Ovšem i ty, pozavírané v knížkách. Tam měřím dvakrát, než sáhnu na pilku. A ještě jsem přesvědčen, že chyby přechovávám. Že na ně nedošlo či o nich nevím.
Splnil jsem předsevzetí chytat slavíky „doma“. Co nejvíc to půjde, nebo pořád. Některé jevy jsou totiž specifické, navázány na to které prostředí. A taky jsem si přál, abych co nejvíc nocí z výměru zapsal, aby nepršelo. Naštěstí letní počasí držívá. Bude to tak možná i dnes, předpovědi varují, překročím je. Jedenáct celých a čtyři desetiny kilometru – a jsem pod hrušní v parku. Večer nad jezírko přiletí v přesnou minutu netopýři, kostel na západě osvětlí loď – a může se plout..
