Čas otestování křídel už běží. Ano, i ten krahujec, co napálit se nechal vynálezem „tiché doplňkové sítě – představené“. Ani on v parku nezůstane a kdo ví, možná místním nikdy nebyl.
Zdá se mi, že den za dnem ztrácím se v rozměru ptačí migrace. Že se všemi zážitky, předpověďmi těsně následujícího vlivem ohromných zkušeností, všechno se za mnou zavírá. Kudy jsem vstoupil, a začleňuje do dění i poradění si v úkolu uspět. Že tělo mi sezónně tuční, oči rozšiřují a srdce chystá průvodní emoce pobrat. Že, krom peří po těle, mám všechno ostatní jako oni.
Proháním závity nevyspalé hlavy, ošidit pro dnešek chtěl bych snad všechno. Jen zůstat na čihadle. Rychle mi dochází, že z mnohého pro neústupnost opadávají závoje a deru se k podstatě fenoménu – slavičí migrace do Afriky. V ruce mi najednou zazvoní tahoun polojiný. Pozor dej velký! Znovu máš nad penálem slavíka dospělého. A za iks kroužků vydaných ještě dalšího. Přesně jsem věděl, že dny na to už hezkých pár vteřin zrají. Že i oni v taktice naprosto jiné se odrazí a vhrnou do úkolu. Najednou přišlo jim poslední rozhlédnutí, kam za dubnových nocí usilovali geny své dotáhnout. O která sváděli přetlačovanou, v kterých pak potřebně stanuli dva. Všechno se dařilo, anebo taky ne. Ale jsou nyní zase už v luftu, kdy dveře baráku nechali tak. Nevím kde všude je mají, ale mohu je (slavíky) zachytit opřené do úkolu.
Neexistují podle mne slova, kterými popsat lze probíhající. A věty vyvěšené jsou jenom odvarem obdivu, který nejde skrýt.
