Skrytá událost slavičího roku

Žádné komentáře u textu s názvem Skrytá událost slavičího roku

I pro tohle mám slavíky rád. Snaží se mne po dobu pobytu bavit. Přiletěli nápadně a zmizí docela potichu. Přesně teď. Teď se první z rodičů zvedají nahoru do pořádné výšky a zkušeně zaměří jihozápad. Odlétání skončí v prvním týdnu září, to jich zůstane pár. Zaklapnu za nimi desky a lehnu ke vzpomínkám. Na čtyřicátý rok jejich kroužkování.

Pořád mi ladí vůně kopřiv i jejich kousání – nic není zadarmo a ony jsou k hnízdům ochránkyněmi. Těším se na noci, na žlutý výměšek slavičích střev, který nikdy jindy uvidět nejde. Jen po prolítané noci a pod tíhou strachu z polapení. Mám rád jejich hlasy, nejde už o zpěv, ten dodávám já z desky. Odpovídají docela jinak.

Za pár hodin tu jsou na průletu první slavíci tmaví. To už je pořádná liga! Určují se hůř, jsou jiní, jinak hlasití, jsou vzácní. Vím na ně hodně z odborných textů. Co umí starší, kam mladší nedosáhnou. Vše je tak nezměrně úctyhodné! Kdyby lidé vnímali jejich svět jako já, poklimbávali by po nocích taky. Oni jsou ve vzduchu doopravdy! Nad našimi balkóny s překapávanou kávou, mřížkovým koláčem z nejčervenější marmelády. Letí, když v televizi končí se hymnou. Nebo už ne? Co taky s ní dneska? Bory tu za Branžeží šumí po skalinách a oni letí, nezastavují. Neztrácejí čas a v kufrech nám berou dodýmávající středoevropské léto. Co s námi nedávno tak krásně chvíli bylo.

Potřeboval jsem to napsat. Slavičí rok se končí.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.